Vytržení (série Andělé 3) ✓

Epilog: Nic víc než tohle

SAVANNAH, GEORGIA * 27. LISTOPADU 2009

Byl to poslední Hlasatel, do něhož chtěla Sakura na hodně, hodně dlouho vstoupit. Když před ní Sasuke otevřel stín, vrhaný nevysvětlitelným rozjasněním hvězd na té podivné cizí obloze, Sakura se ani neohlédla. Přidržela se pevně jeho ruky a zaplavila ji úleva. Teď je se Sasukem. Kamkoli půjdou, s ním to bude domov.

„Počkej," ozval se, než se Sakura ponořila do stínu.

„Co je?"

Jeho rty se dotkly její klíční kosti. Sakura se prohnula, objala ho kolem krku a přitáhla si ho blíž. Jejich zuby cvakly o sebe, jeho jazyk našel její. Dokud tak zůstali, Sakura měla pocit, že nepotřebuje dýchat.

Do toho polibku uzamkli vzdálenou minulost. Do polibku, na nějž tak dlouho čekali a který byl tak vášnivý, až se s Sakurou všechno točilo. Byl to polibek, o němž většina lidí sní celý život. Tohle byla duše, již Sakura hledala od chvíle, kdy opustila dvorek v Thunderboltu. A byli spolu i ve chvíli, kdy s ní Sasuke vyklouzl z Hlasatele na pokojně plující stříbrný mrak.

„Ještě," hlesla Sakura, když se od ní odtáhl. Byli tak vysoko, že sotva viděla, co je pod nimi. Měsícem zalitý oceán. Drobné bílé vlnky, narážející na potemnělé pobřeží.

Sasuke se rozesmál a přitáhl si ji blíž. Vypadal, jako by se nedokázal přestat usmívat. Jeho tělo dokonale zapadalo do záhybů jejího těla. Čím víc se líbali, tím si byla Sakura jistější, že tohohle se nikdy nenabaží. Byl jen nepatrný rozdíl — a zároveň ten největší rozdíl na světě — mezi Sasukem, jehož potkávala v minulých životech, a Sasukem, který tiskl své rty na její právě teď. Sakura mu konečně mohla polibky vracet bez pochybností o sobě nebo o jejich lásce. Cítila v sobě nespoutané štěstí. A když si pomyslí, že to málem vzdala!

Začala na ni doléhat skutečnost. Vždyť neuspěla. Nepodařilo se jí vykonat to, co chtěla, nezlomila tu kletbu. A nechala se obelstít... samotným Satanem.

Nechtěla se přestat líbat. Ale vzala Sasukeho horký obličej do dlaní, zadívala se do jeho černých očí a snažila se z něj načerpat sílu.

"Promiň," zašeptala. „Že jsem tak utekla."

„Neomlouvej se," zarazil ji s naprostou upřímností. „Musela jsi jít. Bylo to psáno v osudu: muselo se to stát." Znovu se usmál. „Udělali jsme, co bylo třeba, Sakuro."

Tělem jí projel horký šíp, z něhož se jí zatočila hlava. „Už jsem si začala myslet, že tě nikdy neuvidím."

„Kolikrát jsem ti slíbil, že si tě vždycky najdu?" namítl Sasuke. Otočil si ji tak, aby se zády opírala o jeho hruď. Políbil ji do týla, objal pažemi její trup — jejich letecké postavení — a odstartoval.

Létání se Sasukem se Sakura taky nikdy nenabaží. Roztáhl bílá křídla proti obloze a pohyboval s nimi proti půlnoční tmě. Letěl s nepředstavitelnou elegancí. Sakuře zvlhlo čelo a nos kapkami z mraků, zatímco Sasukeho paže ji pevně objímaly, takže se cítila v bezpečí. Tak, jako už hodně dlouho ne.

„Podívej," ozval se Sasuke a natáhl trochu krk. „Měsíc." Jeho prstenec vypadal tak blízko a tak veliký, že by se ho Sakura mohla skoro dotknout.

Při letu vzduchem nevydávali skoro žádný zvuk. Sakura se zhluboka nadechla a užasle otevřela oči. Tenhle vzduch zná! Bylo to slané pobřežní ovzduší Georgie. Je... doma. Slzy ji zaštípaly v očích, když si vzpomněla na maminku, na tátu, na jejich pudla Andrewa. Jak dlouho se s nimi neviděla? A jaké to bude, až se teď vrátí?