Vytržení (série Andělé 3) ✓

Kapitola 8: Pohled z výšin

HELSTON, ANGLIE – 26. ČERVENCE 1854

Sasukeho šaty byly vybělené sluncem a tváře měl obalené pískem, když se probudil na opuštěném cornwallském pobřeží. Snad to byl den, snad týden nebo měsíc, co byl tady venku a sám se toulal u moře. Všechen čas trávil tím, že se trýznil za svou chybu.

Protože to s Sakurindou v krejčovském krámku bylo tak vážné pochybení, že ho v nitru spalovaly výčitky pokaždé, když na to jen pomyslel.

A myslel na to pořád. Nemohl s tím přestat.

Její růžové rty, když prosily: Vážně si myslím, že vás znám.

Prosím, neodcházejte.

Bylo to tak sladké. Tak smrtící.

Proč to nemohlo být jinak? Proč se nemohl trefit někam doprostřed jejich námluv, aby to vypadalo nedůležitě? Ale první setkání! Sakurinda Biscoeová poprvé viděla jeho — toho nesprávného. Mohl tak všechno ohrozit. Mohl pokřivit budoucnost tak strašně, že jeho Sakura už je možná mrtvá, nebo změněná k nepoznání...

Ale ne. Kdyby to tak bylo, z jeho paměti by zmizela vzpomínka na ni. Čas by za sebou všechno uhladil a on by ničeho nelitoval, protože jeho Sakura by byla jiná.

Takže jeho minulé já asi reagovalo na Sakurindu Biscoeovou tak, že se tahle chyba smazala. Vlastně si už nepamatoval, jak to mezi nimi začalo..., jen to, jak to skončilo. Ale na tom nezáleží. Nepřiblížil se ke svému minulému já, aby ho varoval, ze strachu, že by mohl zase narazit na Sakurindu a napáchat ještě víc škod. Mohl se jen stáhnout do ústraní a snažit se to přečkat.

Na věčnost byl zvyklý. Ale tohle bylo peklo.

Sasuke ztratil pojem o čase, nechal ho smýt oceánem, který narážel na pobřeží. Aspoň na chvíli.

Mohl by pokračovat ve své honbě za Sakurou, vstoupit do Hlasatele a následovat ji do dalšího života, který navštívila. Ale z nějakého důvodu zůstal vězet v Helstonu a čekal, až skončí život Sakurindy Biscoeové.

Když se ten večer probudil a zadíval se na oblohu pokrytou purpurovými mraky, vycítil to. Léto se lámalo v půli. Dnes v noci Sakurinda zemře. Otřel si písek z tváří a v zatažených křídlech ucítil podivnou něhu. Srdce se mu s každým úderem svíralo.

Čas se nachyloval.

Sakurinda ještě nezemře — až po západu slunce.

Jeho dřívější já je teď o samotě v saloně Constanceových. Naposledy kreslí Sakurindu Biscoeovou. Za dveřmi má zavazadla, prázdná jako vždycky, až na kožené pouzdro s tužkami, několik náčrtníků, vlastní knihu o Strážcích a náhradní boty. Vážně chtěl ráno odplout. Taková lež.

V okamžicích, které předcházely dívčině smrti, k sobě Sasuke býval upřímný jen zřídka. Vždycky se příliš ztrácel ve své lásce. Vždycky si něco namlouval, opíjel se její přítomností a ztrácel ponětí o tom, co se musí stát.

Přesně si pamatoval na její konec v Helstonu: pořád ještě sám sobě popíral, že ta dívka umře ve chvíli, kdy ji přitiskne zády k rudému sametovému závěsu a zlíbá ji do bezvědomí.

A pak proklínal osud, udělal pořádnou scénu. Dodnes cítil tu bolest, jako by mu vypálila cejch do kůže teprve včera. A pamatoval si to navštívení.

Stál sám na břehu, nechal si vodou líbat nohy a čekal na úsvit. Zavřel oči, roztáhl paže a dovolil křídlům, aby vyrazila z úkrytů. Klenula se za ním, pohupovala se ve větru a dávala mu pocit beztíže, který mu aspoň na chvíli dodával vyrovnanost. Viděl jejich jas, který se třpytil ve vlnách. Viděl, jak mohutný a mocný s nimi vypadá.