Vytržení (série Andělé 3) ✓

Kapitola 19: Smrtelná smyčka

MEMFIS, EGYPT • PERET - „DOBA SETÍ" (PODZIM, ASI 3IOO PŘ. N. L.)

„Hej, ty," uslyšela Sakura, sotva přestoupila práh Hlasatele. „Dám si víno. Na podnose. A přived mi psy. Ne — lvy. Anebo obojí."

Vešla do rozlehlé bílé místnosti s alabastrovými stěnami a tlustými sloupy, které podpíraly majestátní strop. Ve vzduchu se vznášela slabá vůně pečeného masa.

Místnost byla prázdná, až na stupínek na vzdálenějším konci, potažený antilopími kůžemi. Na něm stál obrovský trůn vyřezaný z mramoru, vystlaný smaragdově zelenými naducanými polštáři. Zezadu ho zdobil jakýsi znak z propletených sloních klů.

A muž na trůně, s černě orámovanýma očima, holou svalnatou hrudí, pozlacenými zuby, rukama plnýma prstenů a vyčesanými ebenovými vlasy, mluvil na ni. Odvrátil se od písaře s tenkými rty a v modré říze, který držel v ruce svitek z papyru, a oba upřeli pohled na dívku.

Sakura si odkašlala.

„Ano, faraone," sykl jí do ucha Tobi. „Prostě to řekni."

„Ano, faraone!" zakřičela přes rozlehlý sál Sakura.

„Super," pochválil ji Tobi. „A teď zdrhej!"

Sakura vyběhla dveřmi ve stínech a zjistila, že stojí na vnitřním nádvoří, které obklopovalo nehybné jezírko. Vzduch tady byl chladný, ale slunce pálilo ostošest a pražilo na lotosové květy, které vyrůstaly z květináčů lemujících chodníček. Nádvoří bylo obrovské, ale Sakura a Tobi se na něm pohybovali úplně sami. Působilo to trochu strašidelně.

„Nepřijde ti na tomhle místě něco divnýho?" Sakura se držela blízko stěny „Toho faraona vůbec nepřekvapilo, že jsem se tam vynořila odnikud."

„Je moc vznešený, než aby si všímal toho, co lidi doopravdy dělají," vysvětloval Tobi. „Zahlídnul tě koutkem oka a usoudil, že se tam objevil někdo, koho může komandovat. To je všechno. Taky to vysvětluje, proč mu bylo jedno, že máš na sobě čínský bojový šaty z doby, která nastane až za dva tisíce let." Tobi luskl kamennými prsty a ukázal do výklenku v rohu nádvoří. „Vmáčkni se tam, ani se nehni, a já ti splaším něco, co je v tomhle roce víc à la mode."

Než ze sebe Sakura stačila strhat zbroj krále Sanga, Tobi se vrátil s prostou bílou egyptskou řízou. Pomohl Sakuře z posledních čínských svršků a přetáhl jí róbu přes hlavu. Byla upevněná na jednom rameni a převázaná v pase, odkud se zužovala v úzkou sukni končící kousek nad kotníky.

„Nezapomnělas na něco?" zeptal se podivně důrazně. „Ach." Sakura se sehnula k hromadě čínských šatů, aby z ní vylovila hvězdnou střelu. Když ji držela v ruce, šíp jí připadal mnohem těžší než předtím.

„Nedotýkej se špičky!" vyhrkl Tobi a zabalil konec šípu do látky.

„Ještě ne."

„Já myslela, že to může ublížit jen andělům." Sakura naklonila hlavu ke straně, když si vybavila bitvu s Vyhnanci a to, jak šíp škrábl Amaru do paže, ale nenechal tam ani malou ranku. Ale taky to, jak na ni Sasuke křičel, aby se držela mimo dostřel.

„Ten, kdo ti to řek, ti nepověděl celou pravdu," ozval se Tobi.

„Může ublížit jen nesmrtelným. A ty v sobě máš něco nesmrtelnýho — svou prokletou duši. A tu s tímhle hodláš zabít, že jo. Aby tvoje smrtelná duše Sakury Haruno mohla vést normální život."