Vytržení (série Andělé 3) ✓

Kapitola 12: Vězeň

PAŘÍŽ, FRANCIE • I. PROSINCE 1723

Sasuke zaklel.

Hlasatel ho vyklopil na lůžku z vlhké, plesnivé slámy. Přetočil se na bok a zvedl se, opřel se zády o kamennou stěnu. Ze stropu mu na hlavu dopadaly studené, mastné kapky, ale kolem nebylo dost světla, aby zjistil, kde je.

Proti němu zelo holé okno, vytesané do stěny a široké jen tolik, že by jím snad protáhl ven pěst. Otvorem proudil dovnitř paprsek měsíčního světla, ale i chladný noční vzduch, který způsoboval, že teplota v místnosti se blížila nule.

Sasuke viděl, jak se po zemi cely hemží krysy. Cítil, jak se plesnivá sláma pod jeho nohama hýbe jejich tělíčky. Cítil jejich zuby, jak se zakusují do jeho kožených bot. Nemohl skoro ani dýchat, jak odporný byl pach jejich výkalů. Vykopl a uslyšel zapištění. Našel si pod nohama pevné místo, trochu se rozkročil a přidřepl si.

„Máš zpoždění."

Hlas vedle něj způsobil, že sebou Sasuke prudce trhl.

Předtím bezstarostně předpokládal, že je sám. Ten hlas zněl ochraptěle a šepotavě, ale byl mu nějak povědomý.

Ozvalo se kovové zaskřípění, jako by někdo táhl po podlaze cosi kovového. Sasuke strnul, když se z temnoty vyklonil černý obrys. Postava se přešourala k šedavě bledému světlu pod oknem a on mohl konečně aspoň zhruba rozeznat její rysy.

Byla to jeho vlastní tvář.

Už zapomněl na tuhle celu, na tenhle trest. Tak tady tenkrát skončil.

Tehdejší Sasuke vypadal v mnoha směrech stejně jako ten pozdější: měl stejný nos i ústa, stejnou vzdálenost mezi černýma očima. Vlasy měl rozcuchanější a mastnější, ale stejně havraní a tmavé. A přece vězeň Sasuke vypadal jinak. Tvář měl strhanou a bledou, čelo pokryté špínou. Jeho tělo bylo vyzáblé, pokožka pokrytá potem.

Tohle s ním dělala její nepřítomnost. Ano, měl okovy trestance — ale skutečným vězením byl jeho pocit viny.

Ted si to všechno vybavil. Tu návštěvu jeho budoucího já i jejich frustrující, zahořklý rozhovor. V Paříži. V Bastille. Kam ho nechaly zavřít stráže vévody de Bourbon, když Sakurisy zmizela z Versailles. V Sasukeho životě byla i jiná vězení a jiné krutosti, ale nelítostnost tehdejšího ročního pobytu v Bastille byla snad nejtěžší zkouškou, jakou mu osud přichystal.

Částečně — ale ne úplně — to souviselo s nespravedlností jeho obvinění. Vinili ho z její vraždy.

Ale...

Pokud je Sasuke už zavřený tady v Bastille, znamená to, že Sakurisy je už mrtvá. Takže Sakura už sem přišla... a odešla.

Jeho minulé já mělo pravdu. Přišel pozdě.

„Počkej," oslovil vyzáblého vězně a popošel k němu, ale ne tak blízko, aby se mohli dotknout. „Jak jsi mohl vědět, že se tady objevím?"

Zaskřípění koule tažené po podlaze znamenalo, že se jeho předchůdce opírá o stěnu. „Nejsi jediný, kdo ji sem přišel hledat."

Sasukemu zapálilo v křídlech. Horko mu olízlo lopatky. „Sasori."

„Ne, to nebyl Sasori," namítl vězeň. „Byly to dvě děti."

„Izumi?" Sasukeho prsty se sevřely v pěst. Udeřil do kamenné podlahy „A ten druhý... Itachi. Víš to jistě? Ti nefilimové byli tady?"

„Asi před měsícem," prohodil jeho dvojník. Ukázal na stěnu za sebou, do které byly vyryté jakési zářezy. „Snažil jsem se počítat dny, ale víš, jak to chodí. Čas je tak legrační veličina. Jako by se od člověka odtahoval."