Vytržení (série Andělé 3) ✓

Kapitola 1: Pod palbou

MOSKVA, SOVĚTSKÝ SVAZ – 15. ŘÍJNA 1941

Sakuško!

Výkřik k ní připlul mlžným oparem. Vrať se!

Počkej!

Nevšímala si toho a pokračovala v chůzi. Její jméno se s ozvěnou odráželo od stínových stěn Hlasatele a po dívčině kůži se šířily vlnky horka. Byl to Sasukeho, nebo Sasoriho hlas? Temarin, nebo Ino? Prosil ji Naruto, aby se vrátila, nebo ji zapřísahal Itachi?

Výkřiky bylo stále těžší rozeznat, až už je od sebe Sakura nerozlišila vůbec. Dobro, nebo zlo. Přítel, nebo nepřítel. Dřív to bylo snadné, ale všechno se tak zkomplikovalo. Všechno, co dřív bylo černé a bílé, teď splynulo v šedou.

Samozřejmě, obě strany se shodovaly na jednom: musejí ji vytáhnout z Hlasatele. Aby ji ochránili. Tak to aspoň tvrdili.

Ale ne, díky. Ne teď.

Teď, když zničili dvorek jejích rodičů a proměnili ho v další z těch zaprášených bitevních polí. Sakura si nedokázala představit maminčin a tatínkův výraz bez toho, aby se jí chtělo se okamžitě vrátit — ne že by snad věděla, jak se to v Hlasateli dělá. A pak... bylo už pozdě. Sasori se ji pokusil zabít. Nebo aspoň to, co za ni považoval. A Itachi ji zachránil, jenže ani to nebylo tak jednoduché. Jen dokázal vytvořit její zrcadlový obraz, protože mu na ní záleželo až moc.

A Sasuke? Záleželo mu na ní dost? To nedokázala říct.

V tu chvíli na konci, když k ní přišli Vyhnanci, zíral Sasuke i ostatní na Sakuru, jako by to byla ona, kdo něco dluží jim.

Jsi naše brána k nebesům, řekla jí ta Vyhnankyně. Naše cena. Co tím myslela? Sakura před pár týdny ještě neměla ani ponětí o tom, že nějací Vyhnanci vůbec existují. A teď od ní něco chtěli — tak moc, že kvůli tomu bojovali se Sasukem. Musí to nějak souviset s jejím prokletím, s tím, kvůli kterému se Sakura zase a znovu reinkarnuje. Ale co si ti Vyhnanci myslí, že pro ně ona může udělat?

Je snad odpověď pohřbená někde tady?

Žaludek se jí sevřel, když se propadala dál chladnou temnotou, hluboko do propasti Hlasatele.

Sakuro...

Hlasy se vzdalovaly a utichaly. Brzy se proměnily v pouhý šepot.

Jako by to s ní vzdaly. Dokud...

Dokud se neozvaly hlasitěji. A zřetelněji. Sakuro...

Ne. Ucpala si uši, aby je neslyšela. Sakuro...

Saky...

Sak...

Sakuško...

Byla jí zima a cítila se unavená a nechtěla je slyšet. Teď chtěla být sama.

Sakuško! Sakuro! Sakuško!

Její nohy s žuchnutím narazily na něco pevného. Na něco hodně, hodně studeného.

Stála na pevné zemi. Cítila, že už nepadá, i když kolem sebe neviděla nic než temnou přikrývku. Zadívala se na svoje conversky.

A zalapala po dechu.

Její nohy vězely ve sněhu, který jí sahal až do půlky lýtek. Vlhký chlad, na který byla zvyklá — ten stínový tunel, jímž putovala z jejich zadního dvorku do minulosti, se změnil v něco jiného. V něco bouřlivého a děsivého.