CHICHÉN ITZÁ, STŘEDNÍ AMERIKA • 5. OBDOBÍ WAYEB (ASI 20. PROSINCE 555 N. L.)
Hlasatel Sakuru vyplivl do úmorně horkého dne. Země pod jejíma nohama byla vyprahlá, popraskaná a pokrytá suchými stébly trávy. Modrá obloha bez mráčku se táhla do nedohledna. Dokonce i vítr působil žíznivě.
Sakura se zastavila uprostřed pole, ohraničeného ze tří stran podivnou vysokou zdí. Zdálky to vypadalo jako obrovská korálková mozaika. Jednotlivé „korálky" měly různý tvar, nebyly to přesně koule, a zbarvené byly v odstínech od slonovinové až po světle hnědou. Tu a tam mezi nimi zely praskliny, které propouštěly světlo z druhé strany zdi.
Po nebi kroužilo v nepokojných kruzích několik supů. Nikdo jiný kolem nebyl. Vítr se jí horce proháněl ve vlasech a byl cítit jako... Nedokázala to přesně pojmenovat, ale bylo to jako aroma kovu nebo rzi.
Plesové šaty, které měla na sobě už od Versailles, nasákly potem. Páchly kouřem a popelem a potem, udeřilo ji to do nosu pokaždé, když se nadechla. Musí je svléknout. Začala bojovat s krajkovými stužkami a háčky. Hodila by se jí pomocná ruka — i kamenná.
Kde je vůbec Tobi? Pořád někam mizel. Sakura měla nějak pocit, že chrlič má nějaké vlastní poslání a že si ji musí nacpat do okének ve svém rozvrhu.
Bojovala se šaty, zatahala za zelenou stužku u límce a v chůzi rozepínala háčky. Aspoň že na ni nikdo nekouká. Nakonec si klekla a vyprostila se ze všech vrstev látek, přetáhla si sukně přes hlavu.
Když se jenom v tenké bavlněné spodničce posadila na paty, uvědomila si, jak moc je unavená. Jak dlouho už nespala? Klopýtala ke stínu zdi, její chodidla šustila v suché trávě. Napadlo ji, že by si tam mohla chvíli lehnout a zdřímnout.
Víčka jí klesala. Je tak unavená. Pak najednou s trhnutím otevřela oči. A naskočila jí husí kůže.
Hlavy.
Konečně jí došlo, z čeho je ta stěna. Ta palisáda, která jí zdálky připadala tak nevinná, byla tvořená řadami usekaných lidských hlav. Sakura potlačila výkřik. Najednou dokázala pojmenovat ten pach, který k ní nesl vítr: byl to pach rozkladu a krve, pach zahnívajícího lidského masa.
Úpatí palisády tvořily sluncem i větrem vybělené lebky. Hlavy v horních řadách vypadaly ještě čerstvě — pořád připomínaly lidské hlavy, protože na nich zůstaly i hřívy černých vlasů, které působily skoro nedotčeně. Nejděsivější byly hlavy uprostřed, ze kterých se už odlupovala vrchní vrstva kůže a odhalovala zaschlé zkrvavené maso a kosti, takže to vypadalo jako něco mezi člověkem a příšerou. Všechny Zachovalé hlavy měly vytřeštěný výraz, bud zuřivostí, nebo hrůzou.
Sakura začala klopýtat zpátky, toužila se nadechnout vzduchu, který nebude tak páchnout hnilobou, ale nic takového kolem nenacházela.
„Není to tak krutý, jak to vypadá." Zděšeně se otočila. Jen Tobi.
„Kdes byl? Kde to jsme?"
„Je to vlastně velká čest, skončit takhle na kůlu," prohlásil Tobi a vydal se k nejnižší řadě lebek. Zadíval se jedné z nich přímo do očí. „Všechny tyhle nevinný ovečky šly rovnou do nebe. Přesně to, po čem všichni věřící touží."
„Jak jsi mě tady mohl nechat samotnou s těma..."
„Ale no tak! Mrtví nekoušou." Po očku si ji prohlížel. „Co sis to udělala se šatama?"
ČTEŠ
Vytržení (série Andělé 3) ✓
FanficVe třetím dílu série Andělé se dál odvíjí příběh Sakury a Sasukeho. Sakura s jistotou cítí, že někde v jejích minulých životech se skrývá něco - nebo někdo -, co by jí mohlo pomoci v tom současném. A tak se vydá na nejdůležitější pouť tohoto života:...
