Vytržení (série Andělé 3) ✓

Kapitola 2: Spadlý z nebe

MOSKVA, SOVĚTSKÝ SVAZ – 15. ŘÍJNA 1941

„Sakuro!" vykřikl znovu Sasuke, ale už bylo pozdě: v tom okamžiku zmizela. Právě se vynořil v tom pustém zasněženém světě. Za sebou ucítil záblesk světla i vlnu horka, ale dokázal se soustředit jen na Sakuru. Vrhl se k ní tam, kde stála, na rohu temné ulice. Měla na sobě něčí obrovský rozedraný kabát a vypadala v něm tak maličká. A vyděšená. Sasuke ji viděl, jak otevírá Hlasatele, a pak...

„Ne!"

Budovu za ním zasáhla bomba. Země se zachvěla, ulice se vzepjala a rozprskla, do vzduchu vylétly střepy skla a oceli a betonu. Vzápětí začaly pršet zpátky.

Pak se kolem rozhostilo smrtící ticho. Ale Sasuke to téměř nevnímal. Stál uprostřed trosek a nevěřícně vrtěl hlavou.

„Vrátila se ještě dál," zamumlal a setřásl si prach z ramenou.

„Vrátila se ještě dál," pronesl někdo další. Ten hlas... byl to jeho hlas. Že by ozvěna?

Ne, na ozvěnu to bylo moc blízko. A na to, aby se to ozývalo v jeho hlavě, to bylo až moc zřetelné.

„Kdo to byl?" Vydal se zpět k lešení a kovovému plotu, kde předtím stála Sakura.

Vzápětí se ozvala dvě zalapání po dechu.

Sasuke se díval sám na sebe. Až na to, že to nebyl přesně on — byla to jeho dřívější, ne tak cynická podoba. Ale z jaké doby? A kde to byl?

„Nesahat!" vykřikl na oba Sasuke Sasori. Byl oblečený jako důstojník, měl vysoké holínky a vatovaný zelený kabát. Oči se mu při pohledu na Sasukeho zablýskly.

Oba Sasukeové to k sobě bezděčně přitahovalo. Popošli blíž a opatrně se obcházeli ve sněhu. Při Sasoriho výkřiku oba ucouvli.

„Drž se ode mě dál," varoval starší Sasuke mladšího. „Je to nebezpečné."

„To vím," vyštěkl mladší. „Myslíš, že to nevím?" Už jen z té blízkosti se mu svíraly útroby. „Už jsem tu byl. Já jsem ty."

„Co chceš?"

„Já..." Sasuke se rozhlédl kolem, jako by se snažil zorientovat. Po tisíci letech života, po tom, jak neustále miloval Sakuru a ztrácel ji, se předivo jeho vzpomínek začínalo trhat. Ale tohle místo nebylo tak vzdálené. Ještě si ho pamatoval...

Zničené město. Sníh na ulicích. Oheň na nebi. Mohla to být kterákoli z těch stovek válek.

Ale tam...

To místo, kde začal tát sníh. Černý kráter v moři bílé. Sasuke klesl na kolena a dotkl se dlaní sněhu posypaného popelem. Zavřel oči. A vzpomněl si přesně na tu chvíli, kdy mu zemřela v náručí.

Moskva 1941.

Takže tohle Sakura dělá. Putuje do svých minulých životů. Doufá, že se jí podaří porozumět.

Jenže její umírání nemělo žádnou pravidelnost, žádné příčiny.

Tohle Sasuke věděl líp než kdo jiný.

Byly některé životy, kdy se pro ni snažil vyšetřit trochu světla v naději, že se tím něco změní. Někdy doufal, že ji tak dokáže udržet naživu déle, i když to nikdy doopravdy nezabralo. A jindy — třeba jako při tomhle obléhání Moskvy — se ji rozhodl poslat pryč rychleji. Aby ji ušetřil trápení. Aby byl jeho polibek tím posledním, co v tom životě pocítila.

A to byly životy, které vrhaly přes věčnost ty nejdelší stíny. Ty, které vystupovaly zpoza jiných a přitahovaly Sakuřinu pozornost jako magnet, když klopýtala Hlasateli do minulosti. Ty životy, ve kterých jí odhalil, co musela vědět, i když věděl, že ji to zničí.