HRÁČ S ČÍSLEM 24

5. - MATTEO

Minulý rok

Pro mě letošní sezóna skončila už v květnu. S Bostonem jsme se sice probojovali do Play Off, jenže jsme brzy prohráli a mohli jsme si balit kufry.

Tahle sezona se nám celkově moc nevyvedla, ale já razím zásadu, že s koncem sezony začíná nová a ta může být lepší a když budeme dostatečně dobří, pozvedneme nad hlavu to, pro co to všichni děláme – Stanley Cup.

Přijet po tolika měsících na delší dobu zpátky domů je pro mě vždycky hodně emotivní. Boston je moje rodné město, přestože mí rodiče pocházejí z Itálie. I oni si ale tohle město zamilovali a jenom díky nim jsem teď tam, kde jsem.

Když během sezóny hrajeme na domácí půdě, není to ono. Nepadne na mě ta pořádná sentimentalita, nemám příliš času si to město užít, ale teď... teď ano.

Dům mé matky je větší, než jaký by si mohla sama dovolit. Pracuje na poloviční úvazek jako zdravotní sestřička, ale po tom, co ji můj nevěrný otec opustil, zůstala sama a její plat by jí nestačil na pořádné bydlení. A tak jsem jí zařídil tenhle dům, o který se sice neprosila, ale vím, že jí vytrhl trn z paty. A teď se o něj stará jako o své dítě.

Po dlážděné příjezdové cestě vjedu do garáže, kde stojí mámina dodávka. Dřív jí jezdil hlavně otec, ale soud ji přenechal mámě.

Jakmile vystoupím z auta, dýchne na mě čerstvý letní vánek. V Bostonu bývá v červnu kolem 25 stupňů, ale dneska je o něco tepleji. Sundám si z hlavy kšiltovku a odhodím ji na jedno ze čtyř dřevěných křesel, umístěných kolem vysokého stolu se skleněnou deskou. Podlaha pod ním je z kamene a všude kolem je čerstvě posekaný trávník.

Zhluboka se nadechnu a vejdu dovnitř. „Matty!" ozve se máma, jakmile za mnou bouchnou dveře. Vzápětí uslyším blížící se dupot a o pár vteřin později už ji držím v náručí.

Do nosu mi stoupne meruňková vůně jejího šamponu, který používá už léta. Její kratší blond vlasy mě lechtají na tváři a její smích mě nutí se taky usmívat.

„Mami, ty mě vítáš, jako bychom se půl roku neviděli."

Odtáhne se ode mě na délku paže a prohlédne si mě od hlavy až k patě. „Nevyrostl jsi?"

Nad tou absurdní otázkou protočím očima a znovu ji pevně obejmu.

„Taky se mi stýskalo," šeptnu.

„Promiň, ale nečekala jsem tě tak brzo. Kuře se teprve peče, ale do půl hodinky by mělo být hotové."
„Klid, mami. Já hlady neumřu."

Moji rodiče jsou oba Italové, ale já jsem se narodil tady, v Bostonu. Bydleli jsme v nevelkém domě s malinkou zahradou, ale byli jsme šťastní a víc jsem nepotřeboval.

Táta byl pyšnej na to, že jsem se začal živit hokejem. Už jako malého mě v tomhle koníčku podporoval, ale teď se sám sebe ptám, jestli to dělal jen kvůli mému štěstí nebo kvůli vidině penězům, které bych si mohl vydělávat.

Naše rodina nikdy nebyla bohatá, ale nežili jsme si špatně. Myslel jsem si, že nepotřebujeme nic víc než sebe navzájem.

Můj otec ale zjevně potřeboval ještě asistentku. Když jsem zjistil, že s ní mámu podvádí, zlomilo mi to srdce. Když je vám dvanáct a celý život vzhlížíte ke svému otci, obdivujete ho a opěvujete, zničí vás zjištění, že je to jen odporný nevěrník, pro kterého jsou peníze a ženy důležitější než rodina.

Vzhlédnu k fotce, kterou má máma pověšenou na stěně v chodbě. Jsem na ní já v hokejovém dresu a hokejkou v ruce, zatímco tou druhou ji objímám kolem útlých ramen. Fotil to jeden můj spoluhráč v den, kdy jsem vstřelil svůj první gól v AHL.

Nedlouho poté si mě všimli skauti z NHL, umístil jsem se vysoko v draftu a já se dostal na farmu svého vysněného Bostonu. Právě jsem oslavil své 22. narozeniny, když mě povolali do NHL.

Od té doby uplynulo už šest let a přestože jsem za tu dobu ztratil spoustu přátel, kteří se nepřenesli přes můj úspěch, a obětoval jsem tomu veškerý svůj soukromý život, nikdy jsem nebyl šťastnější.

Hrát v Bostonu v nejvyšší světové soutěži byl vždycky můj největší sen. A ne každý může říct, že si svůj životní sen splnil už v tak nízkém věku.

A díky tomu teď stojím v domě, který jsem zaplatil za své vydělané peníze. Splatil jsem všechny dluhy, které mámě ležely na bedrech, a postaral jsem se o to, aby žila takový život, jaký si zaslouží.

Nikdy ode mě nic nežádala, vždycky jen toužila po tom, abych byl šťastný já sám, ale když jsem jí vysvětlil, jak moc pro mě znamená to, že může žít ve větším pohodlí a to jen díky mně, ustoupila.

Nabídl jsem jí, že může skončit v práci, že za ni všechno zaplatím, ale to rázně odmítla. „A co bych asi tak dělala, Matty? Miluju svou práci a dokud můžu, budu do ní chodit a jednou ti splatím všechno, co jsi pro mě udělal," tvrdila.

Oba jsme věděli, že to není s jejím platem možné, ale nic jsem nenamítal. Dokud je šťastná, ať klidně chodí do pěti prací.