HRÁČ S ČÍSLEM 24

12. - GIGI

Minulost

Věci se odjakživa dělí na dobré a špatné. Všichni vědí, které věci jsou špatné a které dobré, a většina lidí se podle toho řídí.

Jenže pak tu jsou výjimky. Uvedu vám příklad – když někdo ukradne chleba z obchodu, je to špatné. Ale co když ten někdo je chudá matka, která touží nasytit své děti, ale nemůže si to dovolit? Je její čin dobrý nebo špatný?

To, co se teď chystám udělat, by většina lidí považovala za špatnost. Přestože vím, co ke mně Dex cítí a jak moc touží po tom, aby náš vztah nabral na obrátkách, běžím teď po nekonečně dlouhém chodníku v nepohodlných botách směrem ke svému bytu, abych se potkala s klukem, kterého jsem kdysi milovala.

Netuším, proč tam na mě čeká, ani jak vlastně ví, kde bydlím. A už vůbec netuším, co čekám, že se stane. Tolik let jsem si tuhle chvíli představovala a teď netuším, co bych mu měla říct.

Zahlédnu ho hned jak zahnu do naší ulice. Sedí na schodech před vchodem do budovy, ve které se náš byt nachází, s hlavou v dlaních. Na moment se zastavím a prohlédnu si jeho vysoké pevné tělo, které teď vypadá ještě líp, než jsem si pamatovala. Nebo kdy představovala.

Jako by mou přítomnost vycítil, protože zvedne hlavu právě ve chvíli, kdy se dám opět do kroku. Zvedne se a působí ještě vyšší, než se mi zdál v té restauraci. „Ahoj," pozdraví mě s nejistým úsměvem. Prohlédne si moje oblečení a tvář, která po běhu musí být úplně rudá, a svraští obočí. „Vyrušil jsem tě od něčeho?"

„Proč myslíš?" vyderu ze sebe, zatímco se snažím popadnout dech. Nejsem zrovna nejlepší běžec. Prohlédnu si svou koženou sukni s černými silonkami, boty na platformě a bílé tílko, přes které mám přehozenou příliš lehkou bundu.

„Vypadáš, jako bys běžela z nějaké párty."

Nervózně si odkašlu. „Kluci z týmu dneska vyhráli, takže jsme se stavili v jednom baru."

Matteo s pevně sevřenými rty přikývne. „Projdeme se?" navrhne po chvíli a já nejistě přikývnu.

Dlouhé minuty kráčíme bok po boku v tichosti, zatímco se snažím přijít na ta správná slova.

„Jak jsi zjistil, kde bydlím?"

„Tvá máma je pořád v kontaktu s mojí, to nevíš?"

Už když jsme s Matteem na střední začali kamarádit, naše mámy se velmi rychle taky spřátelily. Rozuměly si ve věcech, ve kterých jim nikdo jiný nerozuměl, a velmi brzy se z nich staly nejlepší přítelkyně. „Jasně, že to vím." Ale radši bych to nevěděla.

„Chtěl jsem se ti omluvit, G."

„Za co?"

„Za ten včerejšek. Neměl jsem tě takhle přepadnout."

„Tos neměl," uznám a vzhlédnu k němu. „Ale jsem ráda, žes to udělal."

Matteo se na mě podívá a když v mých očích neobjeví ani špetku ironie, usměje se. „Chyběla jsi mi, G. Netušíš, jak moc."

Odvrátím od něj pohled, abych se nerozbrečela. „Myslím, že tuším," hlesnu.

Sejdeme k řece a posadíme se na jednu z volných laviček. Venku už se stmívá, ale sluníčko přesto ještě trošku hřeje. „Ten kluk, se kterým jsi tam včera byla," začne opatrně. „S tím chodíš?"

„Jmenuje se Dex," odvětím. „Je to můj spolubydlící a nejlepší přítel."

„Takže s ním nechodíš?" naléhá a já nepřehlédnu jiskru naděje, která se mu odráží v hlase.

„Zatím ne," odvětím upřímně. „Ale bylo to naše první rande."

Matteo polkne na sucho a přikývne.

„A ta holka?"

„Cože?" nechápe.

„Ta vyzáblá blondýna, se kterou jsi seděl u stolu."

Uchechtne se, jako by moje otázka nemohla být absurdnější. „Už ani nevím, jak se jmenovala, G. Od chvíle, kdy jsem tě tam uviděl, jsem nevnímal nic jiného."

Při té představě se mi zachvěje celé tělo. V duchu se za tu reakci okřiknu.

„Po zbytek té večeře jsem myslela jen na to, abych se neohlédla tvým směrem. Několikrát jsem se přistihla, že přikyvuju na něco, co řekl, aniž bych měla tušení, co to bylo," přiznám se se smíchem, který mi přijde tak absurdní. „S tebou se mi nikdy nic takového nestalo, víš? Nikdy se mi nestalo, že bych při rozhovoru s tebou v hlavě někam utekla, že bych se soustředila na cokoli jiného než na tebe. Nikdy."

Natáhne ke mně ruku, jako by mě chtěl pohladit po tváři, ale nakonec si to rozmyslí. Píchne mě z toho u srdce, protože i když vím, že to není správné, moje tělo touží po jeho doteku. Prahne po něm.

„Za posledních pět let jsem se snažil najít holku, která by se ti aspoň vzdáleně vyrovnala. Nějakou, která by zaplnila tu díru, která mi po tobě zůstala."

„A?" šeptnu.

„Žádná není, G. Nikdy žádná jiná nebyla."

Chytne mě za ruku a pevně ji stiskne. Hledí mi do očí, jako by mi do nich chtěl vypálit díru. „Nikdy žádná jiná nebyla."

Tak moc toužím tu vzdálenost mezi námi zbořit. Chci ho políbit, chci se ho dotýkat a chci ho objímat, jako by těch pět let vůbec nebylo.

„Tohle už jsme ale řešili, Matty," šeptnu a položím mu dlaně na tváře. „Už jsme se snažili, aby to fungovalo, ale oba chceme něco jinýho."

Opřeme si čela o sebe a v ten moment už cítím, jak mi po tvářích stékají slzy. „Dostal ses do NHL, Matty. Víš, jak pyšná na tebe jsem?"

„Ale já-"

„Nic neříkej," zavrtím hlavou. „Po celý svůj život jsi dělal všechno proto, aby ses stal skvělým hokejistou. Obětoval jsi tomu dětství, přátelství a potenciální vztahy, zasvětil jsi tomu celý svůj život. A stejně jako jsem ti řekla už před pěti lety, nesmíš ten sen zahodit jen kvůli mně."

„G," zaúpí a přitiskne se ke mně ještě blíž.

„Miluju tě," přiznám a zaplaví mě neuvěřitelná úleva. Už pět let jsem ta slova nevyslovila, ani v duchu jsem si je nechtěla přiznat, ale teď, když tu sedím vedle něj, v dlaních cítím jeho tváře a vnímám jeho vůni, vím, že to tak je. „Vždycky jsem tě milovala a vždycky tě milovat budu, ale každý žijeme jiné životy. Ty jsi zvyklý na pozornost, která teď bude ještě silnější, každý den trávíš několikahodinovými tréninky, každý týden jsi v jiném státě a to já bych nezvládla. Chci žít na jednom místě, nechci se na každém kroku bát tvých bláznivých fanynek nebo přemýšlet nad tím, kde teď zrovna jsi."

Zhluboka se nadechne, jako by chtěl něco namítnout, ale nakonec jen svěsí ramena. Ví, že mám pravdu.