HRÁČ S ČÍSLEM 24

24. - GIGI

Současnost

Spatřím ho, jak se s kšiltem ve tváři opírá o drahé černé auto. Kolem nevidím živáčka, což mě uklidní. Střet s nějakým posedlým fanouškem by mi nepřidal.

Ruce se mi třesou, když k němu přes parkoviště mířím. Tolik let, pomyslím si. Tolik let jsem ho neviděla a přesto mi srdce buší jako puberťačce, která se za zády rodičů plíží za zlým hochem.

„Ahoj," pozdravím ho a snažím se potlačit nervozitu, která mě zaplavuje. Vím, že vypadám jinak než přes sedmi lety. Moje tělo se změnilo, můj obličej zvážněl. Už nejsem ta jednadvacetiletá školačka bez vrásek a s tělem, které by jí nejedna holka záviděla. Dospěla jsem.

Matteo se na mě ale dívá stejně jako tenkrát. Stejně jako když mě uviděl poprvé, stejně jako když jsme spolu leželi na hotelu o několik let později.

„G," pozdraví mě a celá jeho tvář se rozzáří.

„Vypadáš překvapeně," zkonstatuju.

„Nebyl jsem si jistej, jestli přijdeš."

„Ale jsem tady."

Matteo se širokým úsměvem přikývne. „Ale jsi tady."

„To je tvoje auto?" kývnu směrem k černému Ford Mustang, které vypadá, jako by ho zrovna vyzvedl z prodejny aut.

Nejistě přikývne. „Nelíbí se ti?"

„To fakt? Už jsi zapomněl, jakou slabost mám pro tyhle luxusní fára?"

Matteo se zasměje a zavrtí hlavou. „Pamatuju si, jak jsem ti daroval tu projížďku v Bentley a tys vypadala, jako bych ti právě snesl modré z nebe."

Nikdy jsem nebyla nejlepší řidička a ani se v autech nijak nevyznám, ale přestože se za to trochu stydím, má pravdu. Z té projížďky v autě za miliony, kterou mi daroval, jsem byla nadšená.

„Projedeme se?"

Ani se nepokouším skrýt nadšení, když mi to nabídne. Uvelebím se na sedadle spolujezdce a všechna nervozita ze mě opadne. Matteo se posadí za volant a usměje se na mě. „Vím, že bych to neměl říkat, ale tohle jsem si představoval pokaždé, když jsem do toho auta nasedl. Představoval jsem si tvůj výraz, když se vedle mě poprvé posadíš."

„A splnila jsem tvá očekávání?"

Zastrčí mi pramínek vlasů za ucho a ten letmý dotek mě připraví o poslední zbytky naděje, že mu dokážu odolat. „Nikdy jsi moje očekávání nesplnila, G. Pokaždé jsi je předčila."

Můj až trapně nadšený úsměv ho viditelně potěší. Vloží klíčky do zapalování a za burácení motoru se rozjedeme bůhvíkam.

Vyhlídka, na které zastaví, zeje prázdnotou. Upřímně se tomu ani nedivím, protože zaprvé už je hodně pozdě a zadruhé je tak zastrčená, že o ní pravděpodobně moc lidí ani neví. Přesto nabízí překrásný výhled na centrum Bostonu. „Jezdím sem vždycky, když mám špatnou náladu," přizná. „Moc lidí to tu nezná, takže tu bývám většinou sám. Mám rád to ticho."

Dívám se před sebe a představím si, jak tu ve tmě sám vysedává. Jak třeba, sem tam, myslí i na mě.

„Proč jsi mi zavolal, Matty?"

Obrátí se ke mně čelem. „Protože jsi mi chyběla, G. Strašně moc."

Touha v jeho hlase mě naprosto pohltí. Až doteď jsem se snažila potlačit fakt, že mu musím říct o Ellie. Vím, že jsme si před lety slíbili, že budeme žít dál a nečekat na sebe, ale nečekala jsem, že jen rok potom otěhotním. S mužem, kterého jsem vlastně nikdy nemilovala správným způsobem.

„Hodně se toho stalo, Matteo," načnu opatrně. Cítím v jeho tváři nejistotu. Odvrátí ode mě zrak, na moment přivře víčka, a opět je otevře. S pohledem do temnoty před námi se zhluboka nadechne.

„Máš někoho, viď?"

„Cože? Ne, to ne," zavrtím hlavou. Viditelně se mu uleví, protože se na mě opět podívá tím jeho láskyplným způsobem. Chytne mě za ruce a stiskne. „Bože, G, tak moc jsem se toho bál," vydechne.

„Jsi tak krásná, krásnější než kdy dřív, a já se tak bál, že mi řekneš, že už ti na mně nezáleží, že na tebe musím zapomenout, protože už jsi se posunula dál."

Pousměju se. „A není to přesně to, cos po mně před sedmi lety chtěl? Abych se posunula dál? Nemyslela na tebe?"

Matteo protočí očima. „Chtěl jsem sám sebe přesvědčit, že nejsem sobec. Chtěl jsem si zahrát na správňáka, vždyť mě znáš," směje se. „Neuplynul jediný den, kdy bych nevyhlížel tenhle okamžik, Gigi. Ani jediný."

Jeho upřímnost je něco, co jsem na něm vždycky milovala. Vždycky ke mně byl upřímný, i když to občas bolelo.

„Nikoho nemám, Matteo. Nikdy jsem opravdu nikomu nedala šanci, protože na tebe prostě nedokážu zapomenout," odvětím popravdě. On se na mě usměje a pohladí mě po tváři. „Ale je tu něco, co se stalo."

Vyndám si z kapsy kalhot telefon, otevřu galerii a najdu fotku, kterou před pár týdny fotila Emily na oslavě Elliiných pátých narozenin. Podám mu telefon a sleduju jeho výraz, když si fotku prohlíží. Jsem na ní já a Ellie, jak se zpoza dortu culíme do objektivu. Máme na sobě stejná trička, která nám ušila Elena. Jediný rozdíl je v tom, že na tom mém je napsáno máma a na tom jejím dcera. Ellie z nich byla tak nadšená, že další týden odmítala chodit v čemkoli jiném.

Matteo polkne nasucho. „To je tvoje dcera?"