HRÁČ S ČÍSLEM 24

16. - GIGI

Minulost

Srdce mě bolí celou cestu k mému bytu. Tisknu si k hrudi kabelku s Matteovým tričkem, jako bych mu tak mohla být blíž. Říct mu sbohem bylo to nejtěžší, co jsem kdy udělala. Bylo to možná i těžší, než když jsme se rozešli poprvé. Tenkrát jsem to udělala hlavně kvůli sobě, protože jsem nechtěla žít život plný cestování a tréninků a večírků, ale dneska jsem to udělala kvůli němu.

Kdybych ho požádala, aby zůstal se mnou, udělal by to. Vzdal by se hokeje kvůli mně, ale ještě není ten správný čas. Chci, aby prožil svůj sen, a třeba se potom vrátí ke mně.

Jednou.

Vyjdu pěšky do čtvrtého patra, vyndám si z kabelky klíče a vejdu do bytu. Skopnu ze sebe boty a bosky se došourám do obýváku. Leknutím nadskočím, když tam spatřím Dexe.

Bože, Dex.

Úplně jsem na něj přes to všechno zapomněla.

Sedí na gauči s rozkročenýma nohama a hledí do novin. Tváří se, jako by v nich psali, že zítra končí svět. „Dexi?"

Poprvé od chvíle, kdy jsem přišla, se na mě podívá. Prohlédne si moje oblečení a ubrečený obličej a uchechtne se. Posměšně. „Dexi? Co se děje?"

Odhodí noviny na stůl, zvedne se a stoupne si těsně vedle mě. Část mě se bojí toho, co se chystá udělat, část mě se mu touží omluvit.

„Podívej se sama," řekne ostře. Obejde mě, přičemž mi lehce vrazí do ramene, a s prásknutím dveří se zavře ve svém pokoji.

Nechápavě se posadím na místo, odkud vstal, a uchopím noviny do dlaní. Není tam nic zarážejícího. Nějaký politik se pokouší o zavedení nového zákona, do kin právě přišel dlouho očekávaný film a pár celebrit se žení nebo rozvádějí. Už už noviny zavřu, když to spatřím.

Je na ní Matteo. Stojí vedle té lavičky, na které jsme včera strávili dlouhé hodiny. Stojí čelem k fotoaparátu, zatímco shlíží na mě a objímá mě. Na té fotce nejsem k poznání. Alespoň pro ty, co mě neznají. Dexovi muselo být jasné, že jsem to já.

Obří černý titulek hlásí, že hvězda Bostonu Matteo Rossi byl poprvé viděn se ženou. Už kolikrát psali o spekulacích, že je gay, čemuž jsem se vždycky smála, nebo naopak že má někde doma ženu a děti, které si střeží jako oko v hlavě. Sám na tohle téma vždycky mlžil, soukromí si pečlivě hlídal.

V článku pod fotkou, která je naštěstí přiložená jediná, se nepíše nic převratného. Jen že si vycházející hvězda Bostonu pravděpodobně našla přítelkyně s krásným pozadím (ano, opravdu to tam tak napsali) a že doufají, že ji brzy ukáže světu.

Znechuceně ty noviny odhodím a rozeběhnu se k Dexovi. Ten leží na posteli s velkými sluchátky na uších a zírá do mobilu. „Dexi, prosím."

Sundá si sluchátka a odloží je vedle sebe. Viditelně už se trochu uklidnil. „Matteo Rossi? To vážně?"

„Dexi, prosím-"

„Takže proto ses vždycky vyhýbala vztahům? Táhneš to s Rossim?"

„Ne!" vyjeknu. „S nikým to netáhnu."

„Tak co teda? Vyfotili vás, jak se objímáte Giannino! To jste jako staří přátelé, co se po letech náhodou potkali?!"

„Můžu ti to prosím vysvětlit?"

„Prosím," pobídne mě podrážděně.

„Poznala jsem Mattea na střední. Tenkrát ještě nebyl tolik vidět, tolik lidí ho neznalo. Zamilovali jsme se do sebe."

Dex zatne čelisti.

„Nechodili jsme spolu moc dlouho, ale cítili jsme k sobě to, co k nikomu předtím. Bylo mi šestnáct, byli jsme děti! Ale milovali jsme se, hluboce. Jenže on vždycky toužil hrát za profíky a v době, kdy jsme spolu začínali, mu začali chodit první příležitosti. Velmi rychle se zlepšoval a oba jsme věděli, že to, co spolu máme, ten tlak nevydrží. Já jsem chtěla klidný vztah, chtěla jsem žít na jednom místě, mít pár přátel, studovat a pak si najít stálou práci. On byl jiný než já. Chtěl hrát v NHL, což zahrnuje všechno jen ne stálost. Hádali jsme se kvůli tomu týdny, než jsme se rozešli. Bylo to nevyhnutelné, ale od té doby... změnilo mě to, Dexi. On mě změnil."

Přistihnu se, že znovu brečím. Rychle ty slzy setřu, protože nechci dávat najevo, jak moc mě bolí to vyprávět. Protože to, co jsme spolu za ty měsíce prožili, se ani slovy vyjádřit nedá.

„Začala jsem studovat na téhle škole, poznala Braye a tebe a snažila jsem žít ten život, po kterém jsem toužila, ale nešlo to. Pořád jsem myslela na Mattea a na to, jak moc mi chybí. Sledovala jsem jeho zápasy, sledovala jsem, jak ho Boston draftoval a tak moc jsem si přála být tam s ním, pro něj."

Zhluboka se nadechnu a přijmu kapesník, co mi Dex nabízí. Vysmrkám se a pokračuju.

„Ale to je jedno, na tom nezáleží. Teď jsem ho náhodou potkala znovu. Po pěti letech. Mluvili jsme spolu v té restauraci, kam jsi mě vzal na večeři."

Dex zalapá po dechu. „Cože?"

„Odchytl jsi mě, když jsem vycházela ze záchodů. Já ho odmítla, nechtěla jsem s ním mluvit, protože mi v minulosti tím svým rozhodnutím strašně ublížil a já si to nechtěla připomínat, ale včera v tom baru mi napsal, že na mě čeká před bytem."

Vzhlédnu k němu. „Musela jsem s ním mluvit, Dexi. Alespoň to jsem mu dlužila. Dlužila jsem to i sobě."

„A pak?"

Sklopím zrak a on pochopí. „Spala jsi s ním," zkonstatuje. Neptá se na to, protože můj výraz mluví za vše.

„Miluju ho, Dexi. Vždycky to tak bylo."

Přikývne a odtáhne se. „Takže já byl co? Jen povyražení?"

Zavrtím hlavou. „Mám tě ráda, Dexi, opravdu. Ale potřebuju čas."

„Vezmi si ho kolik chceš, Giannino. Nestojím o ženu, která miluje jiného muže."