HRÁČ S ČÍSLEM 24

20. - GIGI

Současnost

S velkým kýblem popcornu sedím na pohovce a sleduju třetí třetinu prvního zápasu play-off v sezóně. Boston hraje s Floridou, která je letos opravdu silná. Dex mi před hodinou psal, že se s malou zdrželi v obchodě, takže přijedou později. Ne že bych se na Ellie netěšila, ale zároveň jsem ráda, že se stihnu podívat snad na celý zápas.
První dvě třetiny nepadl jediný gól, přestože byly na obou stranách velké šance. Matteo hraje skvěle, bruslí rychleji než jeho protihráči a on sám si vybojoval dvě šance, ale brankář Floridy obě vykryl.
Do konce zápasu zbývá deset minut, když se ozve zvonek. Tiše zaúpím a dojdu jim otevřít. Moje krásná dceruška mi vyskočí do náruče. „Mamí,“ zapiští a pevně mě obejme.
„Ahoj, broučku.“
Kývnu na Dexe, který mi věnuje úsměv, a pak už odnesu Ellie do obýváku. To se neukáže jako dobrý nápad, protože jakmile si všimne, že v televizi běží hokej, seskočí mi z náručí a dřepne si přímo před televizi. „Hele, žluťáci!“
Její nadšení z hokeje se začalo projevovat už ve dvou letech, kdy ji můj táta vzal poprvé na zápas a ona celou dobu tleskala a pištěla. Od toho dne se chce vždycky koukat, když hrají žluťáci.
„Jak hrají?“ zeptá se Dex a odloží si bundu na židli. Doufala jsem, že odejde, ale místo toho se uvelebí vedle Ellie.
„Nula nula, blbouni,“ ušklíbne se Ellie. „Proč ještě nedali žluťáci gól, mamí?“
„Nevím, zlatíčko. Tolik jsem se na to nesoustředila,“ zalžu.
Dex vzhlédne od televize a přeslazeně se na mě usměje. „Ale prosím tě, určitě jsi tady seděla ve stresu z toho, že tvoji miláčci prohrají.“
To, jakým tónem to vysloví, mi připomene poslední týdny našeho vztahu. Ellie byla ještě malá a já využila každou volnou chvilku na to, abych se dívala na zápasy Bostonu. Dex mě pokaždé obviňoval, že to je kvůli Matteovi. Snažila jsem se mu vysvětlit, že prostě jen fandím svému oblíbenému týmu, ale on mě neposlouchal. To období patří k jednomu z nejhorších v mém životě.
„Nemáš náhodou něco na práci, Dextere?“
„Táta říkal, že má dneska celý den volno,“ prohlásí Ellie nadšeným hláskem. „Mohl by tu s námi zůstat, mamí?“
„Myslel jsem, že bychom mohli zajít na večeři,“ nadhodí Dex. „Jako rodina.“
Jak mám tohle odmítnout, aby to Ellie nezlomilo srdce? Vím, jak moc by chtěla, abychom žili jako rodina, a když se jí snažím vysvětlit, že to bohužel už nejde, předhodí mi přesně tohle Dexovo chování. Ale tatínek s náma chce žít, mamí, zapiští vždycky.
„Dexi, můžeme si promluvit?“
Dex se zvedne z pohovky, nasype si do pusy popcorn, a následuje mě do kuchyně. „Proč mi tohle děláš, Dextere?“
„Jako co?“ opáčí naoko nechápavě.
„Víš moc dobře co. Nechci s tebou chodit na večeři, akorát to Ellie motá hlavu.“
„Jediný, kdo ji motá hlavu, jsi ty, Gigi. Nebýt tvojí posedlosti tím idiotem, mohli jsme být šťastní. Všichni tři.“
Schovám si tvář do dlaní, abych se uklidnila. „Ty to nikdy nepochopíš, viď? Že tohle s Matteem nemá vůbec, co dělat.“
„Gigi, já-“
„Nežiju s tebou, protože s tebou žít nechci. Náš vztah byla chyba a i když jsem ti vděčná za to, žes mi dal Ellie, nebudu kvůli ní předstírat, že tě miluju.“
Dex zatne čelist, jako by se snažil nedat najevo, jak moc ho moje upřímnost ranila.
„Gól!“ vyjekne Ellie a vymrští ručičky do vzduchu. Na obrazovce se objeví opakovaný záběr Mattea, jak přijme rychlou nahrávku těsně před brankářem a pošle puk do prázdné brány. Objímá se na ledě se svými spoluhráči a já se mimoděk celá rozzářím.
Když se obrátím zpátky k Dexovi, ztuhnu. „Fakt ho miluješ, co?“
Část mě, ta část, která ho má ráda, ho touží obejmout a utěšit, ale ta část, která už je otrávená z jeho chování, je silnější.
„Měl bys jít, Dexi.“
Dex přikývne, beze slova se rozloučí s Ellie a zmizí pryč. Teprve když se za ním zabouchnou dveře se pořádně nadechnu.