HRÁČ S ČÍSLEM 24

11. - GIGI

Minulost

Riley's je dneska narvané, čemuž se nejde divit, jelikož náš univerzitní hokejový tým dneska vyhrál. A to s tří gólovým náskokem. Všechny ty uječené fanynky se tu slezly v obepnutých šatech, které nenechávají příliš prostoru pro představivost, a snaží se upoutat pozornost hokejového týmu.

Dex mě objímá kolem pasu, zatímco Bray flirtuje s Elenou a Scarlett, které jsou dnešním středobodem večera. Už od patnácti se naučily využívat síly toho, že jsou jednovaječná dvojčata. Kdo je nezná, prakticky je od sebe nerozezná. A přestože vypadají stejně, povahově jsou každá jiná. Scar je umělkyně tělem i duší, zatímco Elena tráví večery navrhováním šatů, které pak šije ve dvou vydáních. A jedny z nich mají právě teď na sobě, zatímco pomrkávají na Braye, který jim to žere i s navijákem.

„Dělají tohle vždycky?" zeptá se mě Dex, když nám donesou drinky.

Přikývnu. „Kluky bere to, že vypadají stejně. A jelikož jsou každá jiná, obmotají si každýho, i ty náročné exempláře."

„Na mě by to nezabralo."

Nevěřícně se na něj zamračím. „Neříkej, že bys nepodlehl jejich kouzlu."

„Já mám oči jen pro jednu holku, Gig."

Jeho upřímný tón mě úplně odzbrojí. Culí se na mě, jako by nikdy neviděl nic hezčího. Vypadá, jako by byl konečně sám sebou.

Vím, že bych měla cítit totéž. Snažím se v sobě vyvolat ten pocit, který jsem...

V ten moment se zarazím, když mi dojde, jak ta věta měla končit.

... cítila včera s Matteem.

Za celý svůj jednadvacetiletý život jsem necítila k nikomu ani vzdáleně totéž, co k němu. Určitě je to jen tím.

A přesto jsem se včera po tom rande vyhnula polibku, který mi chtěl Dex dát. Tvářila jsem se, že jsem si toho ani nevšimla, ale oba víme, že jsem prostě uhnula. A to bych neměla dělat.

Měla bych dát pusu klukovi, který má oči jenom pro mě, který mě umí rozesmát a znám ho dost dobře na to, abych věděla, že by mi dal všechno, o co bych si řekla.

Jenže tam prostě něco chybí... to, co jsem cítila jen s jedním člověkem v životě.

„Jsi v pohodě?" zeptá se mě Dex a já rychle přikývnu. Samozřejmě jsem mu včera neřekla, koho jsem tam potkala. Nejde jen o to, že jsem se potkala s bývalým přítelem. Šlo by o to, kdo je můj bývalý přítel. Vždyť zrovna nedávno se o něm s Brayem bavili! Jak by asi reagovali na to, kdyby zjistili, že většinu toho, kým jsem teď, utvořil právě Matteo Rossi?

V tom se mi na baru rozsvítí telefon kvůli nově příchozí zprávě. A přestože jsem si už dávno jeho číslo vymazala, okamžitě poznám, od koho ta zpráva je.

Matteo: Čekám před tvým bytem, G.

Srdce se mi rozbuší tak rychle, že mi snad vyskočí z hrudi. Zírám na tu zprávu a přemítám nad tím, jak reagovat. Mozek na mě křičí, abych ji vymazala a věnovala se Dexovi.

To on je ten správný, radí mi. A vím, že bych ten hlas mého mozku měla poslechnout.

Jenže hlas mého srdce, ten, který celý život potlačuju, teď rezonuje celým mým tělem a říká mi, ať běžím za ním.

Vzhlédnu k Dexovi, který na mě starostlivě hledí. „Já..." polknu na sucho, „budu muset jít."

„Cože? Proč?" nechápe.

„Nějak mě rozbolela hlava a radši bych si šla lehnout."

„Dobře, tak já tě-"

„To nemusíš," přeruším ho. „Venku je hezky a já se chci jít projít."

„A nemám jít s tebou?"

Zavrtím hlavou. „Řekni sestrám, že jsem šla domů, dobře?"

Dex přikývne, ale stále se tváří zmateně. Nenávidím se za to, že mu lžu. Neměla bych to dělat, ale celý svůj život poslouchám svůj rozum. Tenkrát jsem se rozešla s Matteem proto, že jsem věděla, že je to správné. Že je to logický krok. Snažila jsem se nevnímat hlas mého srdce, který řval, křičel bolestí a snažil se mě přesvědčit, že právě opouštím lásku svého života.

A teď, o pět let později, na mě křičí znovu. A tentokrát už ho musím poslechnout.