HRÁČ S ČÍSLEM 24

28. - MATTEO

Současnost

Mít sen je hezká věc. Celý život vás rodiče nebo ti, kdo vás vychovávají, vedou k tomu, abyste své sny rozvíjeli. Moji rodiče nikdy neměli moc peněz a přesto všechny nacpali do hokejové výstroje a tréninků.

Obdivoval jsem je, k otci jsem vzhlížel a zlomilo mě, když jsem zjistil, že je to nevěrný parchant. Od dvanácti let, když jsem ho načapal s asistentkou, se s ním vídám čistě sporadicky. Na moje narozeniny mi pokaždé zavolá a popřeje mi, ale přestože se snaží, abych mu odpustil, nepřipadá mi to upřímné.

Moje hokejové úspěchy za sebou nesou nejen spoustu peněz, ale taky prestiž a slávu. A myslím, že o tu můj otec stojí víc než o ztraceného syna.

Většinu času si říkám, že tátu nepotřebuju. Že mi nechybí. Jenže pak jsou momenty jako tenhle, kdy bych potřeboval podporu svého táty. Vždycky si ale rychle uvědomím, že stejně vím, co by mi řekl.

„To nemůžeš, Matteo. Je ti teprve 30 let, máš kariéru před sebou. Teď nemůžeš skončit."

Můj otec nikdy nechápal moje city k Gigi. Když jsme se na střední potkali, snažil jsem se ji od něj držet dál. Jenže na moje narozeniny, pár týdnů po tom, co jsme se s G dali dohromady, se objevil u nás doma. Já tenkrát hrál v AHL a začal jsem bejt fakt dobrej. Cítil jsem šanci na proražení do NHL, měl jsem skvělou holku a máma se konečně zase usmívala. Byl jsem šťastnej. Až do momentu, kdy se zase ukázal.

Tvářil se na Gigi jako na veš, která se ke mně přisála, aby ze mě tahala peníze. Viděl v ní jen přítěž, která stojí v cestě mojí kariéře.

Ten den jsme se strašně pohádali a já ho další rok neviděl. I tak z toho byla Gigi dlouho špatná. Nepochybovala o tom, že vím, že je se mnou ze správných důvodů, ale mrzelo ji, že ji můj otec nenávidí.

Nakonec jsem ale udělal přesně to, co po mně otec chtěl. Přesto, že jsem ho nenáviděl, ten malej kluk ve mně ho chtěl potěšit. Stejně moc jako si chtěl splnit sen.

Jenže ten sen pro mě s každým rokem víc a víc hořkne.

„Ty hodláš odejít?" zalapá po dechu můj spoluhráč a nejlepší kámoš Duncan.

Když jsem před týdnem oznámil trenérovi, že nehodlám prodloužit smlouvu, mezi klukama se to rozkřiklo. Duncan těm drbům ale nevěřil až do momentu, kdy teď sedí na nově povlečené posteli přímo naproti mně. Opírám se o stěnu postele v dalším hotelu, ve kterém teď pár dní bydlíme. Už mě z těch hotelů bolí hlava.

„Už takhle nemůžu dál, Duncane," hlesnu. Můj mozek na mě křičí, že dělám blbost, ale tentokrát jsem se rozhodl poslechnout srdce.

„To je kvůli tý holce?"

Řekl jsem mu o Gigi, samozřejmě. Duncan je jedinej z kluků, se kterým mám takhle blízký vztah. A jen díky němu jsem to nezabalil už před lety.

„Není to jen o ní, vážně. Je to tohle všechno." Rozhodím rukama.

„Ty hotely, cizí města, cizí lidi a modřiny, které se s každým rokem hojí hůř."

„Je ti 30, Matteo, nedělej ze sebe starce," napomene mě.

„Ve třiadvaceti jsem to cítil stejně, kámo," popíchnu ho a zazubím se. „Počkej, až budeš mít odehraných tolik let jako já a pak si můžem pokecat o starcích."

„Strávil jsi tu tolik let," povzdechne si a zavrtí hlavou, jako by to nedokázal pochopit. „Tvoje kariéra je na vzestupu."

„Kariéra není všechno, Duncane," opáčím. „Chci mít rodinu a chci ji mít s Gigi."

„Vždyť přece můžeš mít obojí."

„Nemůže," namítnu. „Ona má svůj život v Bostonu a já nechci, abychom spolu trávili letní prázdniny a zbytek sezóny se míjeli ve dveřích. Chci se vedle ní probouzet a chci vedle ní usínat. Chci si ji vzít a chci jí dát to všechno, po čem touží. A pán bůh ví, že neexistuje nikdo, kdo by si tohle všechno zasloužil tolik jako ona."

Duncan nepřestává vrtět hlavou. Tváří se, jako bych na něj mluvil nějakým cizím jazykem. „Je to jenom holka, Matteo. Jedna z mnoha."

„Byl jsi někdy zamilovanej?"

Duncan ke mně vzhlédne a opatrně zavrtí hlavou. „Ale to nemá-"

„Pak to nemůžeš pochopit," pokrčím rameny. „Snažil jsem se na ni zapomenout. Snažil jsem si namluvit, že to je jen jedna holka z mnoha."

„Ale pro tebe není," odtuší.

„Pro mě existuje jenom ona, Duncane. Jenom ona a žádná jiná."