HRÁČ S ČÍSLEM 24

13. - MATTEO

Minulost

Další dvě hodiny strávíme vsedě na lavičce a vykládáme si nejrůznější historky z let, které jsme prožili odděleně. Vysvětluju jí všechno ohledně toho, jak jsem se dostal do NHL, a přestože spoustě toho určitě nerozumí, tváří se, jako že si užívá každé jedno slovo.

„Věřila bys, že jsem před tím prvním zápasem vůbec nebyl nervózní?" zasměju se. „Tolik let jsem o tom momentě snil a když konečně nastal, měl jsem pocit, že to je správná věc. Věřil jsem, že to zvládnu."

„Taky jsem v to věřila, Matty," pousměje se.

Matty.

„Řekla jsi mi Matty."

V první chvíli vypadá, jako by ji to samotnou zaskočilo, ale nakonec jen pokrčí rameny. „Vždycky jsem ti tak říkala, pamatuješ?"

„Jak bych mohl zapomenout?"

Přestože venku už je tma jako v pytli, vůbec nám to nevadí. Všude už je klid a ticho, vnímáme jen šumění řeky a proudění větru. Sem tam kolem nás někdo projde, ale je tak strašně těžké soustředit se na něco kromě jejího úsměvu. Slov, která mi říká. Tolikrát jsem o téhle chvíli snil a teď, když je tady, si skoro nevzpomenu na nic, co jsem jí chtěl říct.

„S kolika holkama jsi byl vlastně na rande za těch pět let? Musí být asi těžký randit, když tě tolik lidí pozná, viď?"

Má pravdu. Všichni spoluhráči, nebo aspoň ti, co nemají ženy a děti, si stěžovali, jak je náročný randit, když tě na každým kroku honí nějakej novinář. S každou takovou historkou jsem víc a víc chápal to, co Gigi myslela tím, že by si připadala jako pod mikroskopem. Jako moje přítelkyně by byla všude vidět. Nemohla by si ani v klidu nakoupit, aby ji nějaký novinář nezastavil a neptal se jí na zákulisní klepy.

„Ta blondýna, se kterou jsem teď byl, byla první holka, kterou jsem vzal na opravdové rande, G."

Gigi na mě zírá, jako bych jí právě prozradil, že jsem se rozhodl vykrást národní banku.

„Jakože nikdy? Nebo jako že nikdy v posledním měsíci?"

Uchechtnu se. „Chvíli po našem rozchodu jsem poznal několik holek, které chtěly, abych je někam vzal, ale já nemohl. A časem jsem o randění ztratil zájem úplně. Neviděl jsem smysl ztrácet čas s holkama, o které stejně nestojím."

Gigi přikývne, o nic míň zaskočená. „S kolika klukama jsi ty chodila?"

„S žádným," zavrtí hlavou, „ale na několika rande jsem byla. Většinou to byli náhodní týpci, co mě na škole pozvali do kina, ale s nikým jsem si nevyšla víc než dvakrát."

Té sobecké části mě se uleví. Příčí se mi představa, že chodí s někým jiným. Že dovolí jinému muži dotýkat se toho, co kdysi patřilo jen mně.
„Proč vypadáš tak spokojeně?" zamračí se, ale hned na to se usměje.

„Víš, že jsem měl vždycky sklony k žárlivosti, G."

„Nápodobně, Matty," mrkne na mě.

„Pamatuješ na tu holku, jak mi v posledním ročníku při hodině chemie položila ruku na stehno?"

Gig se rozesměje, když si to vybaví. „Jak jsem na ní pak před školou vyrazila a vlepila jí facku? Jo, věř mi, to si pamatuju velmi dobře," směje se.

Bože, tak strašně mi chyběl její smích. Dřív to byla moje nejoblíbenější činnost – rozesmávat ji. A bůhví, že se mi to dařilo. Pokud smích opravdu prodlužuje život, my jsme si jím na střední přikoupili navíc pár desítek let života.

„Myslím, že už bych měla jít," šeptne.

„Nechoď."

Vzhlédne mi do očí. „Měla bych jít domů, Matty, ale nechce se mi."

Srdce se mi rozbuší. „A co chceš?"

„Jak daleko odtud bydlíš?"

„Pár minut chůze," odvětím nejistě. Gigi přikývne, vezme mě za ruku a vytáhne mě na nohy. I přes ty vysoké podpatky mi připadá jako drobeček oproti mým 190 centimetrům. Nejradši bych ji zvedl ze země, vzal si ji do náručí a odvedl si ji domů. Tam bych ji položil na postel, přikryl peřinou a hodiny ji pozoroval, jak spí. Možná bych se jí pak ráno škodolibě posmíval za to, že slintala na polštář.

„Slintáš ještě ze spaní?"

Gigi se na mě otočí, viditelně překvapená touhle otázkou. „Kde tě to teď napadlo, prosím tě?" směje se.

Mohl bych jí říct pravdu, ale vím, že by ji to vyděsilo. A to je to poslední, co bych dnes večer chtěl dělat.

Tak jen pokrčím rameny.