Dance is hard [CZ - One Direction] -Pozastaveno!!

Miluju tě

Car

Seděla jsem opřená o gauč a sledovala Toy Story 2- v angličtině. Fakt super.

A ještě tu ani nebyl Harry. Asi před deseti minutami odešel, ani nic neřekl.

Znovu jsem se zakoukala do televize, ale uslyšela jsem ránu a pak další a další. Znervózněla jsem a šla za Harrym.

Harry

Musím uznat, že mě to užírá. Přímo mě to žere zevnitř.

Vždy když něco udělám, třeba se jí jen dotknu, mám obrovské výčitky, ale zároveň jsem šťastný jako malý chlapeček, který dostane Lego City nebo podobnou kravinu.

Praštil jsem rukou do zdi. Nasupěně jsem se otočil a kopl do skříně. A znovu. Z nějakého záhadného důvodu mi to pomáhalo.

Vážně nevím co s tím. Měl jsem to tušit! Vůbec sem nelítat. Vymluvit se třeba na... Na spalničky! Jo jasně Harry, super nápad.

Zase na druhou stranu, kdybych se neleťel nikdy bych nepoznal Caroline. Ale byl bych šťastný s Emili.

Plácl jsem sebou do peřin.

Ale co když Emili nemiluju? Co když! Né... Říkat co když je píčovina.

-, Hazz?,- uslyšel jsem ten nejkrásnější hlas. Stála v triku co jí sahalo sotva pod žebra (mimochodem to triko, které měla na sobě když jsme přijeli) a kraťasy. Vlasy měla rozpuštěné, vypadala dokonale. Má dokonalá Caroline.

-, Ano?,- řekl jsem stále zahrabaný v peřinách.

-, Mohl by si vylést z té svojí.... pevnosti?,-

-, Emmm.... Ne?!,-

-, Co vím tak si děti staví pevnosti když jsou smutné nebo mají problém...,-

-, Nejsem dítě!,- řekl jsem možná až moc ostře. Chvíli mlčela, ale zřejmě si sedla na postel, protože jsem cítil jak se matrace prohla. Trochu jsem se bál, že se naštvala.

-, Co se stalo?,- zašeptala a snažila se mě dostat z mojí pevnosti.Ješte víc jsem se zachumlal do peřin

-,Prosím,- zašeptala bezmocně. Bylo mi jí vážně líto. Za nic nemůže a já jsem na ní tak hnusnej.

Nechtěl jsem se jí nějak dotknout, ale nemohl jsem jí říct: -,Sorry,ale nevím co k tobě cítím. Netuším co mám dělat. Jo a v Londýně je taková holka jmenuje se Emili a já sní tak nějak chodím a taky sní spím. Abych nezapoměla tak už jsem sní několikrát spal po telefonu. Ale tebe mooc miluju.,- Určitě.

-, Prosím, mluv se mnou,- zašeptala a znovu zatahala za peřinu.

Neodpověděl jsem jí. Nevěděl jsem jak.

-, Tak nic. Jen doufám, že nejsi naštvaný na mě?,- skoro zavzlykala a zavřela za sebou dveře.

Zvedl jsem se do sedu a koukal na zavřený dveře.

Snažil jsem se zadržet slzy. Ale nešlo to. Brečel jsem jako zamilovaná puberťačka. Zase.

Caroline

Co mu asi je? Mám o něj strach. I kluci mě ujistili o tom, že tohle není u něj moc normální. Je to divné.

A vůbec je mu jednadvacet! Není normální se schovávat před problémy v posteli. Měl by je řešit. Nebo si nechat poradit.

Vlastně ani nevím jestli jsem na něj naštvaná! Nevím co mám dělat.

Sešla jsem zpátky ke klukům.