Dance is hard [CZ - One Direction] -Pozastaveno!!

Měl to být jenom normální den 3/3

Louis

Vracel jsem se ke Caroline do pokoje i s jídlem(musel jsem ho bránit vlastním tělem jelikož Niall chtěl sníst i můj ubohý výtvor. No holt prázdná lednice.), na mé tváři tančil spokojený úsměv a v hlavě mi hrála Carolinina oblíbená písnička. 

Jednou rukou jsem otevřel dveře a prohlídl si pokoj. Na posteli byla doslova pevnost z peřin a polštářů a pod nimi se krčilo málo znatelné tělíčko. 

-,Lásko?,- vydechl jsem. Nic, ani se nepohnula. Přešel jsem k posteli a tác položil na postel. Až do teď jsem si myslel, že spí,ale když jsem odkryl peřinu, zjistil jsem, že se sakra pletu. Brečela, respektive se jí z očí valily slzy a ona jen tupě koukala před sebe a mačkala k sobě peřinu. Kdybych jí neznal, myslel bych si, že je z blázince. Hned jak si mě všimla, skočila mi okolo krku a na plno se rozbrečela. Nic jsem nechápal, ale jako správný přítel jsem jí obejmul a alespoň jí hladil záda.

Byl jsem zmatený,vždyť ještě před chvílí byla v pohodě. -, Ssss. Co se stalo? ,- Odpovědi se mi nedostalo, naopak, začala ještě víc brečet. Brečela dlouho, nebyla vůbec schopná slova. Něco se muselo stát i když jí to tak moc ochromilo. Takle brečela naposledy, když jí Harry prakticky odkopl. I když, zdálo se mi, že brečí mnohem víc...

Asi po dvou hodinách Caroline vyčerpaně usnula. Za ti dvě hodiny neřekla prakticky vůbec nic, jen chvíli před tím než usnula zašeptala něco ve smyslu: -, Proč je život tak moc nefér,- 

Lehl jsem si k ní a oba nás přikryl. Nespala klidně, pořád sebou kopala a cukala. Něco si mumlala, ale bylo to buď ztraceno v polštáři nebo jsem tomu nerozuměl, protože to bylo pravděpodobně česky.

Dělalo mi to velké starosti a měl jsem opravdu strach. Strach o ní. Strach o tom, že se jí něco stalo. Něco co by jí mohlo ohrozit. Něco co by mohlo ohrozit nás. 

Nakonec jsem taky usnul. I když moc dobře se mi nespalo. Pořád jsem přemýšlel o tom co se tak mohlo stát...

Caroline

Probudila jsem se okolo půl druhé ráno. Upřímně jsem moc nespala. Pořád mě pronásledovaly noční můry. Další už jsem zažít nechtěla, tak jsem ze sebe sundala Louiho ruku a zvedla se z postele. 

Ze země jsem sebrala triko. Podle vůně jsem poznala, že je to jeho triko. Jeho vůně mě uklidňovala a vnucovala mi, že všechno bude lepší a v pořádku. Ale moje hlava věděla, že to tak rozhodně nebude. Vždyť jsem právě přišla o největšího hrdinu. Zakroutila jsem hlavou a vyklouzla z pokoje. 

V kuchyni jsem si rozsvítila a uvařila čaj.Pak jsem si jen sedla ke stolu a usrkávala z čaje.Snažila jsem se moc nemyslet na to co se stalo, ale kdo by na tím nepřemýšlel? 

Najednou mi svět přišel děsně depresivní a co teprve naše kuchyně. Došla jsem do obýváku, kde na konferenční stolku stálo několik voných svíček. Jednu jsem vzala a zároveň si vzala z krbu sirky.

Došla jsem zpátky ke stolu a upila z už ne tak teplého čaje. Pak jsem svíčku srovnala před sebe a na první pokus zapálila. Sirku jsem ještě došla namočit a vyhodit. Ještě jsem zasnula světlo a si sedla na své místo a pozorovala jsem nepravidelný pohyb malého plamínku. 

Ten plamínek mi vždy připomínal život. V jednu chvíli hořel naprosto klidně a v jinou hořel naprosto chaoticky. Ale ať si dělá co chce spaluje knot a roztavuje vosk a mění tak tvar svíčky. Plamínek by představoval život a zbytek svíčky člověka. Jak se život postupně táhne, mění člověka- mění tvar svíčky...

Když jsem nad tím zamyslím plamínek by mohl představovat i osud, tedy pokud něco takového vůbec existuje.

Zavrtěla jsem hlavou.Tohle přemýšlení mi nemohlo vůbec pomáhat.

Louis

Probudil jsem se a Caroline nebyla v posteli. Jakmile jsem si uvědomil, že by třeba mohla odejít nebo si mohla něco udělat, okamžitě jsem stál na nohou a rozhlížel se po pokoji.Možná jsem byl přehnaně paranoidní, ale už takle jsem o ní měl strach. Bál jsem se co by se jí mohlo stát. V hlavě se mi přemítaly všemožné i nemožné nápady a myšlenky co by se jí tak mohlo stát. Čím víc těhle myšlenek bylo, tím rychleji jsem uvažoval a hlavně jednal.

Zbrkle jsem se snažil najít triko, ale nikde tu nebylo. Tak jsem se na to vykašlal a vyběhl z pokoje. Nejdřív jsem nahlídl do koupelny. Nebyla tu! Doslova jsem vběhl do koupelny a začal chaoticky otevírat šuplíky a skříňky. Nevím proč jsem si myslel, že v tich bude. Možná za to mohl strach o Car, ale spíš bych to typoval na to, že jsou čtyři ráno a můj mozek prakticky ještě spí. 

Obrovskou rychlostí jsem se přiřítil do kuchyně. Opravdu hodně jsem si oddychl, když jsem jí uviděl jak sedí u stolu a popíjí čaj. Před sebou měla svíčku. Jen na ní koukala a usrkávala z čaje. Ta svíčka už moha hořet dobré dvě hodiny. 

Můj dech se pomalu uklidňoval a já se opatrně přiblížil. Položil jsem jí ruku na rameno a tím jí vytrhl z vlastního světa. 

-, Můžu si přisednout?,- zeptal jsem se opatrně.

-, Jistě,- usmála se a poklepala na židli vedle sebe. Nepatrně jsem se usmál.

-, Můžu se tě zeptat?,- zeptal jsem se asi po pěti minutách pozorování svíčky. Raději jsem se na všechno ptal. Pro jistotu. Byla tu taková podivná atmosféra. Podivně uklidňující. Nepatrně přikývla.  

-, Co se stalo?,- Podíval jsem se na ní a snažil se navázat oční kontakt, ale ona měla stále hlavu pootočenou ke svíčce. Jako kdyby to byl její středobod vesmíru.

Zhluboka se nadechla. -,Volala mi mamka.,- Nepatrně se usmála, úsměv, ale řešel stejně rychle jako odešel. -, Řekla mi, že měl táta autonehodu. Prý to nebyla jeho vina. Nějaké auto do něj nabouralo ze strany. Neměl šanci,- Poslední větu zašeptala. Z očí jí tekly slané slzy a mě neuvěřitelně bolelo jí takle vidět. Přitáhl jsem si jí k sobě pořádně jí obejmul. To co, řekla v pěti větách mělo obrovskou sílu. Sice nevím jak moc bolí o tom mluvit. Oba mí rodiče žijí, ale od přátel vím, že to není vůbec jednoduché. Naprosto jsem chápal, proč to řekla tahle jednoduše.

-, Je mi to líto,- zašeptal jsem jí do ucha.

-, To mě taky,- zamumlala mi do ramene. Cítil jsem další slzy, které mokřily mé nahé rameno. -, Je to hrozně nefér,- zakňučela.Upřímně jsem vůbec netušil co mám dělat. Tak jsem tam jen seděl a hladil jí záda. 

Nenáviděl jsem se za to, že Caroline brečí a já netuším co mám dělat...

Tak a je to tady :)

Věřte tomu, tohle bylo v plánu od začátku. 

Děkuju moc za Vote u minulých dílů. Jste naprostoúžasní!!

Chtěla bych vás poprosit aby jste mi do komentářů psali názory nebo cokoliv co se týká příběhu, třeba i kritiku. Budu jedině ráda... 

Děkuju :*

kacmacanek