Moje jméno je Emily a žiju poměrně normální život 16ti letého teenagera. Nikdo by neřekl, že je můj život nějak zajímavý, ale možná spíš trochu nevšední. Rodiče mě často nechávají doma samotnou, tedy ne tak docela. Vždy pod dohledem mého staršího br...
O měsíc později.... Uběhl měsíc a má bolest v těle neustupuje. Přes den jí dokážou utlumit děti, ale v noci...nedokážu popsat jak moc mě to bolí. Od poslední zprávy, kterou Justin napsal se neozval, stejně tak jsem se neozvala já. Nechtěla jsem to dělat horší. Nevěděla jsem, jestli by si mě potom nezablokoval. Z party mi napsalo několik lidí, ale pravidelně si píšu jen s Abby. Několikrát jsem se jí na Justina zeptala, i když jsem nechtěla vědět, jak se má, protože bych se trápila ještě víc. Jediný, co mi vždycky řekla je, že se s nimi moc nevídá a tráví většinu času v dílně a nebo doma.
O dva měsíce později.... Už je to tři měsíce, co jsem odjela a díra v mém srdci se stále nezaceluje. Většina mých dní se točí kolem dětí a nebo kolem práce s Antoniem. Je opravdu skvělý a myslím, že mě toho už dost naučil. Přemýšlím, že až se vrátím, tak si otevřu malé studio, ve kterém se budu věnovat navrhování interiéru a nebo grafickým vizualizacím. Zároveň bych chtěla začít tetovat, protože mě Antonio řekl, že mám veliký potencionál a měla bych toho využít.
Na Instagram zrovna přidávám fotku z pláže, kde jsem byli o víkendu s dětmi a mou hlavou se promítá popisek, který bych k ní chtěla napsat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Emmendes: I'm looking for you, but you're not here...
Stala jsem se posedlá tím, že vždy přidávám něco, čím bych mohla poslat Justinovi vzkaz, protože vím, že na stories mi kouká, takže určitě uvidí i příspěvek. Minulý týden jsem přidala stories, kde jsem si vyfotila tetování, které jsem si tu nechala udělat. Bylo to jednoduché psací J za ucho. Myslím, že význam vám vysvětlovat nemusím.
Pár dnů na to Justin zveřejnil úryvek svého textu, který skládá a zpíval tam něco jakože:
" Když se tě nemůžu dotýkat, připadám si mimo. Dvě sekundy bez tebe jsou jako dva měsíce, a to je příliš moc."
Nevěděla jsem, jestli to patří mně, ale tajně jsem doufala, že ano.
O čtyři měsíce později.... Je to přes půl roku co jsem pryč a začínám se cítit lépe. Tedy cítila jsem se lépe, dokud jsem včera neviděla fotku, kterou mi poslala Abby. Respektive jsem ji donutila, aby mi to poslala, protože to neúmyslně prokecla, když jsme si povídaly. Bylo to stories, které přidala Camila. Ano, na ní jsem vůbec nemyslela až do včerejška. Když na mě vyskočila tahle fotka, znovu se mi rozpadlo srdce na několik dílu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
