Dead Souls Can Be Relieved //Minsung

IX.

Jisung je na obědě. Opět sám. Nemá ani na jídlo chuť a skoro nic nesnědl. Tohle se mu děje poslední dobou pořád. Jeho ruka ho pořád bolí. Má ji v sádře a nemůže s ní hýbat. Minho si všiml toho že je sám. Bylo mu ho strašně líto, a zároveň mu slíbil že ho nenechá samotného.
"Hej... já jdu za Jisungem.." řekne a koukne se na své přátelé. Polovina stolu se zamračí.
"Jako vážně?" Zeptá se Changbin.
"No.. má to těžký, nemůžu ho tam nechat samotného..je mi ho celkem líto"
"Jo klidně jdi" řekne Felix s menším úsměvem. Minho vstane a se svým jídlem odejde. Sedne si vedle Jisunga. Ten se na něho podívá a trošku se na něj usměje.
"Co je?" Zeptá se ho
"Nic... nechtěl jsem aby jsi tu byl sám."
"Já už jsem si na to zvykl"
"To nevadí." Poté Minho pokračuje v jídle a mezitím pozoruje Jisunga jak má problém uchopit lžíci.
"Nechceš pomoct?" Zeptá se a usměje se.
"Ne." Vezme ji do druhé ruky.
"Dobře, dávej pozor"
"Bolí tě to pořád?" Zeptá se
"Hrozně" odpoví mu Jisung
"Ajajaj" koukne na něj lítostně.
"Snad se to brzy zlepší no.."
Koukne na jeho ruku.
"Už je to týden..a pořád to bolí" řekne Jisung a podívá se na blondýna.
"No jo.."
"Děláš to jenom z lítosti?" Koukne se Jisung na Minha vážným pohledem.
"Co..?"nechápavě se zeptá Minho.
"Jsi tu jenom protože mě lituješ.." řekne a kouká na zem.
"O čem to mluvíš Jisungu"
"Já to slyšel. Vím že jsi tu jenom protože mě lituješ.." řekne a klepe se mu hlas. Minho si dá ruku okolo něj.
"Ne..ne...není to jenom protože tě lituju." Je u něj blíž a kouká na něj lítostně. Neví co má udělat pro to aby toho malého kluka udělal šťastným.
"Promiň Ji.." řekne poté a pohladí ho po zádech.

"Co se to tam děje zase.." Řekne Felix a všichni se otočí ke stolu kde sedí Jisung a Minho zády k nim.
"Upřímně, je mi toho kluka líto, vypadá nešťastně ze života.." řekne Bangchan a kouká na něj lítostně. Koukne se zpět na zbytek stolu.
"Nechceme mu dát ještě jednu šanci?"
"Nenech nás to opakovat.." řekne Hyunjin a kouká na něj naštvaným pohledem.

"Ale opravdu.. není to jenom kvůli tomu.." řekne Minho mezitím co se snaží Jisunga nerozbrečet. Jisung se na něj podívá.
"A kvůli čemu jsi tu.." Minho chvíli přemýšlí co má říct.
"Mám.. rád si s tebou povídám ale ostatní tě nechtějí. Tak jsem šel za tebou aby jsem si s tebou mohl popovídat...a aby jsi nebyl sám a smutný" při tom co to říká se na Jisunga trošku usmívá.
"Pochop že bych nikdy nedělal nic čistě jen z lítosti ano?"
"Dobře.." kývne a snaží se najíst.
"Já už půjdu." Řekne po chvíli a chce vstát jenže Minho ho chytí a posadí zpět.
"Kam."
"Domů"
"Skoro nic jsi nesnědl.." řekne a chce po něm aby jedl víc.
"Je to hnusný.."
"Pojď ke mně já ti něco uvařím."
"Ale..nee to ne, doma mám Choco "
"Nevadí. Vezmeš ji s sebou"
"Hm.. dobře.."

_____________________

Dojdou k němu domu, jenže jeho sestra zde čeká naštvaná.
"Kdy jsi chtěl říct že máš kočku?" Řekla s naštvaným tónem.
"Já.." Jisungovi se zastavilo srdce..co se stane teď..?
"Víš že jsem na ně alergická a rodiče je nesnáší ale ty si tu schováváš kočku.." je velmi naštvaná.
"Dej jí pryč.." Zmrzl..jeho srdce vynechalo jeden úder.
"Ne.. prosím "
"Ne.. žádný takový. Vždy mám z toho problém já takže ji ihned dej ven!" Vykřikne s přísným hlasem. Minho se na něj lítostně podívá. Jisung dojde do pokoje a vezme Choco do ruky. Zavře dveře. Rozbrečí se. Sice je tu jen pár dní ale extrémně si ho oblíbili a zlepšil mu o hodně psychické zdraví. Přinesl mu radost do života. Drží ho u svého těla. Objímá ho a brečí. Choco nechápe co se děje a kouše ho do ruky.
"Zlobíš.." řekne skleslým tónem.
"Já tě nemůžu jen tak zahodit." Řekne a vzlykne.
"Choco já tě mám rád... není to tvoje ani moje vina." Kapky z jeho očích padají na kotě v jeho náruči. Brečí silněji a silněji. Nechce ho nechat někde venku. Chce si ho nechat. Bez zaklepání vejde Minho do jeho pokoje. Když ho vidí klečet na zemi a brečet s kotětem v náručí zlomí se mu srdce. Jako otec tří koček chápe jak se cítí. Nikdy by nedokázal ani jednu z jeho koček dát pryč. Slzí mu oči. Klekne si k němu a obejme ho.
"Já vím jak se cítíš.." zašeptá. Hladí ho.
"Já ho nedokážu dát pryč.." vzlykne Jisung. Iseul to slyší.. nečekala že to bude pro jeho mladšího bratra takový ublížení. Nikdy mu nechtěla ublížit a chtěla aby byl šťastný. Jenže nevěděla že měl to kotě tak moc rád.
"Já vím Ji.." Minho ho hladí po zádech.
"Já to ještě zkusím nějak vyřešit jo?"
"Hlavně nebreč.. já vím že ho máš rád.." Minho vstane.
"Počkej tu.." dojde za jeho přítelkyní. Ta kouká smutně.
"Iseul.." řekne a chytne ji za ruku.
"Nemůžeš mu ho přece jen tak zakázat.." prosí ji.
"Neměl si tu kočku brát.."
"Ale on mu vlezl do pokoje sám..notak, vždyť byl konečně šťastný.."
"Věděl jsi o tom už dřív?" Zeptá se naštvaně.
"Jo.. neřekli jsme to protože jsme věděli jak to dopadne."
"Proč jsi mi nic neřekl.. lhal jsi mi?"
"Promiň.. ale už takhle je dost nešťastný ze života.. přeci nechceš aby skončil jako dřív. Byl konečně alespoň trošku šťastný..."
"Minho..ale já mám alergii na srst.." řekne smutným tónem.
"Ano já vím, doteď ho měl zavřený v pokoji, schovaný.. přeci to zvládneš ne...." Iseul si povzdychne.
"No dobře.." odejde za Jisungem. Vidí jak brečí a objímá kotě.
"Ji.. prosím pojď si se mnou promluvit a nech to kotě v pokoji.."
"Ne.." řekne a brečí.
"Nikdo ti ho nevezme.. prosím..." Jisung Choco položí na zem a vstane. Jde za ní. Stojí za zavřenými dveřmi.
"Dobře.. když jsem viděla jak moc tě to zničilo, upřímně mi byla nějaká alergie jedno.." položí si ruce na jeho ramena.
"Vím že je život pro tebe těžký, a nechci aby byl těžší proto ti ho nechám.."
"Ale nesmí o tom vědět rodiče.." usměje se. Jisung ji obejme a položí si hlavu na její rameno.
"Děkuju Iseul" zavře oči a pevně ji objímá. Minho to sleduje z dálky a usmívá se. Protože vše dopadlo v dobrém....