Dead Souls Can Be Relieved //Minsung

XXVII.

Seděl u staršího doma na gauči a plakal. Nedokázal si připustit že nemůže nic dělat. Že má obě ruce v sádře.

Starší mu dělá jídlo. Je smutný že s tím nemůže nic udělat. Jisung prostě nepřestane brečet. Brečí spíš protože je v rozpacích než že by byl smutný.

Ale pak si Jisung vzpomene na to že má Minho růžové vlasy a zasmál se. Minho ho uslyší a je zmatený, protože před chvílí ještě brečel.

"Copak? Čemu se směješ"
Zeptal se Minho. Nandaval polívku do misky a přišel za Jisungem.

"Akorát že jak máš růžové vlasy. " Zasmál se pořád se slzama v jeho očích. Snažil si je utřít, no spíš si vypíchl oči.

"Počkej" položil misku na stůl a utřel mu slzy.
"Dobrý.. už dobrý" dal mu pusu na tvář.
"To zvládneš...za 2 týdny máš první sádru dole a pak i tu druhou"
"No joo ale jak budu chodit na záchod nebo se mýt" falešně zabrečel.

"To nějak zvládneš, ti pomůžu" zasmál se Minho.
"Žádné takové!" Odpověděl Jisung.

Minho vzal lžíci a nabral trošku polévky.
"Otevři pusu" mladší tak udělal a do pusy se mu dostalo výborné jídlo které Minho uvařil.

Fakt. Cítil se jako malé dítě, ale moc si nestěžoval. Usmál se na něj.
"Já se cítím tak hrozně.." řekl Jisung z ničeho nic.

"Copak, je ti zle?" Zeptal se ho Minho, ale Jisung zavrtěl hlavou.

"Ne.. že se o mě staráš"
"To nic. Není to tvoje vina. Navíc se o tebe někdo musí postarat a já se o tebe starám rád." Řekne s úsměvem a pohladí Jisungovo stehno.

"Děkuju" odpověděl mu.
"Tak nepovídej a dej si" dal lžíci před jeho pusu. Jisung si to dal do pusy, rozkousal a spolkl. Usmál se.

____________

Spadlo něco na zem. Minho se lekl a došel do kuchyně.
"Nehýbej se" řekl když viděl střepy na zemi.
"Minho..." Řekl smutně.
"Promiň.." omlouval se.
"Promiň..." Znovu
"To nevadí" Ujistil ho mezitím co uklízel střepy.

"Fakt mi to je líto.." řekl víc smutně když na něj koukal jak to uklízí
"To nevadí Ji"
"Já nechtěl.."
"Řekl jsem že TO NEVADÍ!" Trošku na něj zvýšil hlas. Jisung se lekl a proto ze přestal omlouvat. Minho se uklidnil.

"Fakt..je to v pohodě Ji udělá se nový"
Všechny střepy zabalil do odpadkového pytle.

"Ale to je ten z našeho rande.." řekl smutně a přišel k němu aby ho obejmul.
"Já vím já vím.. dobrý dobrý" obejmul ho zpět a zasmál se.

"V pohodě. Kdykoliv se může udělat nový." Osunul ho od sebe.Jisung se usmál.
"Děkuju že nejsi naštvaný " řekl roztomile a přitiskl si ho k sobě blíž.

"Samozřejmě že nejsem, bylo to omylem."
"Takjo, copak jsi chtěl?" Zeptal se mile Minho.
"Co?" Zeptal se nechápavě Jisung.
"No že jsi vůbec do té kredence sahal a tak ti spadl ten hrnek"
"No..jooo chtěl jsem se napít ale omylem jsem do něj strčil"

"Aha.." pohladil ho ve vlasech.
"Tak pojď já ti naliju." Vzal sklenici a do ní nalil vodu.
"Zkus to sám" položil ji na linku.

Jisung se ji snažil vzít jednou rukou, což mu nešlo. Tak na ni přitlačil i druhou rukou, čímž sklenici zvedl. Opatrně se z ní zkusil napít. Bylo to trošku nemotorné a polil se, na tom se ale může rozhodně zapracovat.

"Vidíš jak ti to jde" pochválil ho s úsměvem. Jisung se jenom usmál, a sklenici položil na linku.

_______________

Jisung i přes jeho problém chodil do školy. Alespoň poslouchal na hodinách.

Byl to tak vzorný student. Většina studentů si napsali omluvenku a zůstávali doma. Ale Jisung i přes to že to bylo víc vážné a těžké do školy chodil.

Něco si psal na tablet, a něco z tabule si fotil. Doma se učil jako každý jiný student.

Zrovna má hodinu fyziky. Tu ze všeho nejvíc miluje. Poslouchá výklad učitele a snaží se perem psát na tablet to důležité.

Polovina žáků má v uších sluchátka a jsou tam aby neměli vysokou absenci. Jenže Jisung se zdá jako nerd. Taky je nerd, jenom tak už nevypadá.

Díky své sestře která mu pomohla najít dokonalý styl oblékání který se k němu moc hodil.

___________

"Proč jsi mi nezvedal telefon ani neodepisoval na zprávy?" Zeptal se Minho Jisunga.
"..."
"Proč jsi mě ignoroval celý den.." zeptal se ho Minho. Jisung nic neříkal a upravil si vlasy.

"Ignoruješ mě i teď?" Řekl trošku naštvaně.
"Proč nic neříkáš" zeptal se tiše

"Hm." Byla jediná věc co ze sebe mladší dostal. Minho si sedl vedle něj. Snažil se být hodný.

"Proč se ke mně takhle chováš."
"Nic jsem ti neudělal"
"Prostě.. jsem s tebou nechtěl mluvit!" Řekl trošku naštvaně Jisung.

"Mohl jsi mi to říct. Bál jsem se o tebe"
"Hm.. mně to je jedno" vydal ze sebe Jisung tiše.

"Takže ti je jedno co cítím a že se o tebe bojím? Fajn. Jak chceš.." Starší se hodně naštval.
"Takže když odejdu tak ti to bude taky jedno?"

"Jo." Řekl a koukal do země. Minho nevěřil že to fakt řekl. Opravdu mu to bylo jedno?

Vstal a vzal si telefon.
"Dobře. Já. tedy. odcházím." Nechal Jisunga sedět na té lavičce samotného. Jisung sice neměl nejlepší náladu, ale rozhodně toho co udělal litoval.

Koukal do země a nic nedělal. Minho na něj koukal zároveň když odcházel. Možná se mu něco stalo...nebo mu někdo něco udělal

Ale to nějak moc neřešil, protože se nechtěl za ním vracet. Možná chce jenom prostor. Odešel do kavárny poblíž s hlavou plnou myšlenek.

Měl na něj menší dohled a tak ho spíš pozoroval než aby pil to co si objednal. Všiml si jak si někdo vedle Jisunga sedl. Jakmile si uvědomil že je to Hyeonwook tak se v něm začala prolévat krev.

Vstal, a měl naplánované že za ním půjde a zastaví ho. Jenže když si všiml jak ho Jisung obejmul, zastavil se.

Slyšel svůj vlastní tlukot srdce. Fakt ho obejmul...? Po tom co mu udělal..a ani se mu nevnucoval. Jisung to udělal sám. Proto Minho odešel.

"Fajn.. ať si s ním je" procedil mezi zuby na cestě domů. Fakt ho ale zajímalo proč ho Jisung takhle odignoroval.