Dead Souls Can Be Relieved //Minsung

XXVI.

"C-co se ti stalo" zeptal se vzlykajícího Jisunga"Ten nebyl schopen říct ani jedno slovo.
"Pojď vezmu tě do nemocnice" pomohl mu se zvednout jenže Jisung bolestivě zasténal.

"Jsi v pořádku kluku?" Zeptal se ho a položil ho zpět na zem. Jisung zavrtěl hlavou. Zalapal po dechu a snažil se mluvit. Jenže kvůli šoku co cítil se zadrhával.

"J-já- oni mě nějaký holky"
"Nějaký holky ti tohle udělali?" Zeptal se a Jisung mu na to kývl.
"Kde tě to bolí?" Zeptal se ho a Jisung vzlykl.
"Vš- všude" zalapal znovu po dechu.

"Já tě odnesu k mému autu" opatrně bruneta zvedl a odnesl ho ke svému autu. Postavil ho na zem před dveře spolujezdce.

Otevřel dveře a posadil ho na sedačku. Zapl mu pás. Došel pro autolékárničku. Vyndal z ní obvaz a obvázal mu čelo. Všiml si jeho ruky.
"Hele co máš s tou rukou?"

"Já nevím ale-ale bolí to"
"Tak s tím nehýbej vůbec." Položil tu autolékárničku na zadní sedadla a sedl si na svoje. Nastartoval auto a jel do nemocnice.

Koukal na mladšího a dával pozor aby se mu nic nestalo.
"Hele moc se omlouvám ale z nemocnice tě nebudu moct odvést. Zavolej potom rodičům nebo tak"

"To nevadí. Už takhle vám moc děkuji že mě odvezete.." řekl brunet a koukal z okna. Z očí mu ještě tekly slzy. Bolelo ho to strašně moc. Hlavně jeho ruka.

"Tak už jsme tu.." řekl klidným tónem a vystoupil. Pomohl Jisungovi z auta ven a dostal ho do budovy..

------

Brunet seděl na chodbě a plakal. Čelo měl obvázané, líčko a ret zafixovaný náplasťovými stehy..ale nejhorší věc co se mu stala bylo to.. že měl v sádře i druhou ruku. Obě ruce zbytečné... co teď bude dělat?

Rodiče opět nejsou doma. Moc se o něj bojí ale momentálně se nachází v Japonsku. Spoléhají se ale na to že se o něj postará Minho. Vrátí se za 2 dny a budou se o něj starat oni.

Jisung vezme telefon. Všimne si asi 5 zmeškaných hovorů od Minha.Vzlyká ještě víc když mu telefon nejde ovládat. Je z toho zničený a nedokáže se smířit s tím faktem že nemůže v podstatě nic dělat. Po pěti minutách se mu povede vytočit číslo Blondýna. (Který už blonďatý není protože si zrovna nabarvil vlasy) Ihned to zvedne.

"Sungie~ hádej co? Já m-" Řekne Minho jenže zastaví když uslyší mladšího vzlykat a popotahovat.

"Copak se stalo?" Zeptal se starostlivým tónem.
"Minho? Můžeš pro mě prosím přijít do nemocnice" popotáhl.
"Nechtějí mě pustit bez doprovodu někoho zletilého"

"Co se stalo." Zeptal se Minho a Jisung slyšel jak si začal brát věci.
"Já-" nedokázal zformulovat větu.
"Řeknu ti to pak" začal znovu brečet.

"Sungie sungie.. neplakej prosím. Prosím... já tam hned budu" řekl mu a vyběhl z domu. Opravdu ta cesta trvá minimálně 20 minut ale on se tam stihl dostat za 10 minut.

Taky byl celý udýchaný a zpocený. Jisung se na něj podíval. I přes jeho zničený a smutný stav se zasmál. Měl totiž růžové vlasy. Jenže staršímu moc do smíchu nebylo. Zastavil se a koukal na něj zničeně.

"Kdo...kdo to udělal.." zeptal se ho a přišel k němu blíž. Skoro ho ani nepoznal. Měl nateklé fialové oči a ještě trošku červené tváře od facek které dostal.

Jo vypadal fakt nechutně. Nebylo nechutné to jak Jisung vypadal. Spíš to že to někdo dokázal udělat. I přes to že to nebyla jeho chyba styděl se vypadat takhle před starším.

"Sungie..." Sedl si.
"Kdo to udělal. Pověz mi, kdo ti dokázal tak ošklivě ublížit.." chytil ho za ruku (spíš za sádru)
"Nějaké holky kterým jsi se líbil" řekl mu Jisung a Minho se kousl do rtu.

"Jak.. někdo tohle dokázal udělat.."
"Kdy ti to udělali.."
"Když jsem šel že školy"
"Proč jsi se nebránil Sungie.."
"Chtěl jsem ale ony byli tři a já byl vyčerpaný..."

Jisung se koukal celou dobu dolů. Nechtěl aby ho Minho v tomhle stavu viděl. Minho mu dal pusu a obejmul ho.
"Pořád jsi hezký" hladil ho po zádech.

"Minho.." vzlykl. Ten se od něj ihned odtáhl.
"Copak, ublížil jsem ti?" Zeptal se starostlivě. Jisung zavrtěl hlavou.
"Ne.." Jisung ho znovu obejmul.

"Jenom...to bylo hezký" popotáhl a přitiskl si ho k sobě blíž.
"Vždy budeš hezký. Když ne venku tak ve vnitř."

Když v tom se Jisung rozbrečel v jeho náruči. Minho ho ale nechal. Jen aby se vybrečel. Zažil veliký šok.

Začal se uklidňovat a už ho jenom obíjmal.
"Pojď Sungie. Jdeme domů jo? Už se začíná spozdívat." Řekl mu Minho klidným tónem a pomohl mu vstát.

Jestli jejich věk nesedne tak je mi to jedno omlouvám se