Podvol se mi! (Loki ff)

Doteky noci

Jeho pokoj byl rozlehlý. Prostupovalo sem světlo zapadajícího slunce, tlumené závěsy od balkonu. Stěny byly tmavé a na levé straně u zdi stála velká postel, pokrytá tmavě zeleným přehozem.

Loki mi prsty zajel do vlasů, které mi přehodil na záda. V žilách mi divoce pulsovala krev a ten jeho žhnoucí pohled mě dočista hypnotizoval. Nebyla jsem od něho schopna odtrhnout oči. Palcem mi přejel po hraně čelisti.
"Co jsi jenom zač?" zašeptal zamyšleně a díval se na moje rty, které se ještě chvěly po nedávném polibku.
"Prosím?" Nechápavě jsem svraštila čelo.
Lokiho tvář zůstávala vážná, když říkal: " Díky tobě ztrácím kontrolu... nad sebou, nad vším." Překvapovalo mě, jak jeho slova zněla tak moc upřímně.
Nedostávalo se mi dost vzduchu, nebo tak mi to aspoň v té chvíli připadalo. Tohle se nesmí stát, zaznělo mi jednoznačně v hlavě.
Zhluboka jsem se nadechla. "Měla bych odejít," vyhrkla jsem roztřeseně.
"To bys měla," Loki  přikývl a jeho oči naplňovala divokost. Ani jeden z nás se ale nepohnul. Já nevykročila a on mi z cesty neuhnul.
Pomalu jsem si začala uvědomovat, že nechci odejít. Vím, že bych měla. Bože! Vím to moc dobře, ale... nedokázala jsem se k tomu přinutit.
Loki na mě mlčky hleděl. Zajímalo by mě, o čem přemýšlí. Taky v sobě sehrává boj? Taky prohrává?
Pomalu jsem k němu vztáhla ruku a s jeho obezřetným pohledem, jsem mu prsty odhrnula pramen černých vlasů, který mu už před nějakou dobou spadl do tváře.
"Rozčilovalo mě to," vysvětlila jsem a můj hlas zněl přitom tak tiše, že jsem si ani nebyla jistá, jestli jsem to vůbec vyslovila.
Pak jsme se znovu políbili a zdálo se, že ten polibek už bude věčný.
Ucítila jsem, jak mi konečky prstů přejel po klíční kosti, dál k rameni až na sponu od šatů, kterou pomalu rozepnul a která při pádu cinkla o podlahu. Šaty mi díky tomu začaly pomalu sklouzávat z ramenou.
Na prsou jsem je ale včas zachytila a pevně k sobě látku tiskla. Loki významně nadzvedl jedno obočí a mě polilo horko. Tlačil mě k posteli, dokud jsem ji neucítila pod ohbím kolem. Potom do mě lehce strčil a díky ztrátě rovnováhy jsem dopadla studený zelený satén a měkkou matraci pod ním.
Chvíli na mě shlížel a pozoroval, jak se snažím jemnou látku šatů udržet na těle.
Začal ze sebe začal sundávat své oblečení, přičemž ze mě nespouštěl zrak. Jeho vlasy se rozcuchaly, když si svlékl košili a mě se tak ve skomírajícím světle naskytl pohled na jeho bledou jemnou kůži. Tak moc jsem se jí chtěla dotknout... 
Jeho oči jasně planuly. Klekl si na kraj postele. Ruce mi přiložil na kotníky a dlaněmi pak stoupal výš a bral s nimi i látku šatů. Nevědomky jsem sebou trhla a on svoje ruce zastavil. Znovu jsem se zhluboka nadechla, když se ke mě natáhl a rty mi přejel po hraně čelisti. Jeho horký dech mi přitom spaloval kůži.
Skláněl se nade mnou a já mu položila dlaň na hruď. Srdce mu bilo neuvěřitelně rychle a mě to nevím proč překvapilo.
Ještě jednou u mě vyhrál rozum nad vším ostatním. "Měli bychom přestat," vydechoval jsem. "Myslím-"
"Už nemysli," přerušil mě Loki a přiměl mě, abych povolila sevření dlaně, ve které jsem držela látku šatů, a když jsem to udělala, tak ji pomalu stáhl. Znovu mě políbil a mě z úst unikl slabý sten.

„Tiše..." zašeptal a klesl na loktech, které držely jeho váhu.
Líbal mě na rtech, lících a přes čelist až na krk, přičemž mě jeho vlasy, které mu padaly přes ramena, šimraly na kůži.
Svýma rukama jsem mu přejela po zádech a pod dlaněmi cítila, jak se mu svaly střídavě napínaly a zase uvolňovaly. A já to nakonec vzdala. I ten poslední kousek vzdoru mě opustil a já udělala to, co mi řekl – přestala jsem myslet.