Luna byla na světě již velmi dlouho. Za tu dobu se její život několikrát změnil, občas k horšímu, občas k lepšímu.
A tentokrát ji to čekalo znovu.
Jen nevěděla, zda je to dobré, či špatné.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Každý má své tajemství."
~•^•♡︎•🌑•♡︎•^•~
Luna sledovala hustou mlhu, skrytá pod svým pláštěm a kápí. Byl den, ale kvůli mlze bylo šero. Nebylo vidět dále jak na deset metrů. Kolem nich se objevovaly skály, kterým se muž zkušeně vyhýbal.
Pozor." Varoval Bofur.
Muž samozřejmě klidně zatočil a vyhnul se skále, zatímco pokračoval v cestě.
„To nás snad chcete utopit?" Zavrčel Thorin. „Na těchto vodách jsem vyrostl, mistře trpaslíku. Kdybych vás chtěl utopit, udělám to jinde." Prohlásil muž klidně.
„Už mám toho druhého jezerníka dost. Měli by jsme ho hodit přes palubu a budeme mít pokoj." Řekl naštvaně Dwalin, zatímco se opíral o sud.
„Bard. Jmenuje se Bard." Promluvil Bilbo. „Jak to víš?" Zeptal se Bofur. „No, zeptal jsem se." Odpověděl prostě malý hobit. Samozřejmě že se zeptal.
„Je mi jedno jak si říká. Nelíbí se mi." „Nemusí se nám líbit, jen mu musíme zaplatit." Řekl Balin svému bratrovi.
Luna na ně chvíli koukala, než na sud položila váček s pár zlatými mincemi. Ale bylo jich dost, aby pokryly aspoň polovinu toho, co mu dlužili. Nepotřebovala je tak jako oni, takže utratit pár zlatých jí nevadilo.
Přistoupila k muži a opřela se o kraj lodi.
„Je to od Vás velmi ohleduplné, víte. I když vím, že to děláte obzvlášť pro ty peníze." Promluvila a muž se na ni ohlédl. „Nebudu vám říkat chamtivý. Potřebujete peníze, prootže chcete své rodině zajistit lepší živobytí." Dodala.
„Jak se žena jako Vy zapletla s bandou trpaslíků?" Vyptával se zvědavě ženy, která byla zahalena pod svým pláštěm. „Dělám to pro jednoho... blízkého přítele." Vysvětlila, než si všimla jak se trpaslíci zahleděli do dálky.
Otočila hlavu a tam to uviděla.
Osamělá hora, Erebor.
Byli blízko. Stačilo jen získat zbraně a mohli konečně získat svůj domov zpět. A ona se mohla vrátit zase zpět do svého domova.
Bard odstoupil od kormidla a natáhl ruku k trpaslíkům. „Ty peníze, rychle, dejte mi je." Rozkázal. „Zaplatíme až dostaneme zásoby. Dřív ne." Odmítl Thorin. „Je-li vám svoboda drahá, dělejte co říkám. Slyším stráže." Varoval je Bard.
Luna se podívala do dálky a všimla si jezerního města.
Vypadalo tak... chudě.
Bylo to velmi smutné, ponuré. Vypadlo to jakoby se z tama vytratil život. Žádná zábava, žádná radost. Jakoby se z města vytratily všechny barvy. Lidé museli být chudí, nešťastní. A zajímalo by ji, proč zůstávají.
Trpaslíkům se nelíbilo, že budou muset dát Bardovi peníze tak brzy, ale co jiného jim zbývalo.
A potom je donutil vlézt si zpět do sudů, aby se skryli před stráží. Kromě Luny, která se více zahalila do svého pláště a svou mocí se prakticky zneviditelnila. Nechtěla se cpát do sudu. Už ne. Rozhodně by to nebylo tak příjemné.
Sledovala jak Bard vystoupil, přešel ke dvoum mužům a začal se s nimi o něčem bavit. Po chvíli dokonce ukázal na sudy a Luna byla lehce nervozní z toho, co Bard zamýšlel.
No, chvíli na to to zjistila, protože muži začali do sudů sypat mrtvé ryby. Naplnili všechny sudy a tím zasypali i trpaslíky.
Ano, Luně jich bylo líto.
Ještě si to ona nemusela zažít. Byla ráda, že měla svůj vlastní způsob jak se skrýt před stráží a nesmrdět poté rybinou.
Luna uslyšela reptání trpaslíků, zatímco znovu vypluli a tentokrát k bráně do města. A Bard kopnul do jednoho ze sudů, aby je utišil. Jinak by na to přišli a neměli by problémy pouze trpaslíci a malý hobit.
„Stát. Celní kontrola. Doklady prosím."
Starší muž se otočil k Bardovi a trochu se usmál. „Aaa, to jste vy Barde." Promluvil znovu, když si uvědomil, kdo to vlastně je.
„Zdravím, Percy." Pozdravil Bard.
„Něco k proclení?" Zeptal se Percy, zatímco kontroloval doklady, které mu Bard ukázal, aby je zkontroloval. „Nic. Jsem zmrzlý a utahaný. A těším se domů." Odpověděl Bard, zatímco čekal až mu Percy zkontroluje doklady.
Percy je ovšem jen rychle prohlédl a chtěl je vrátit Bardovi, ale místo toho si je převzal muž. Velmi ošklivý a nechutný. „Ne tak rychle. Zásilka prázdných sudů z Lesní říše." Muž se podíval na sudy a šel pomalu k lodi. „Jenže nejsou prázdné. Že jo, Barde?" Pokračoval.
„Pokud si vzpomínám, máš živnost jako lodník, ne jako rybář." Pokračoval muž.
„To není vaše starost." Namítal Bard. „Omyl. Je to starostova starost, tím pádem i moje starost."
„No tak, Alfride. Lidi musí jíst."
„Ty ryby jsou tu nezákonně." Řekl Alfrid.
Luna trochu nervozně a nepříjemně přešlapovala na místě a trochu se obávala toho, že nakonec zjistí kdo se vlastně skrývá v sudech.
„Vysypte ty sudy do vody."
Sledovala jak stráže popadli některé sudy, naklonili je nad vodu a ryby začali vysypávat zpět do vody. Zbytečně.
Mrhali něčím, co mohli použít jako jídlo. Byli již mrtvé, když je vysypou do vody, už neožijí. Takže by je vysypali velmi zbytečně.
Ovšem Bard se znovu ozval.
„Lidi ve městě hladový, doba je zlá, jídla je málo." Namítal, zatímco to tak jako Luna sledoval. „Až se lidi dozví, že starosta háže ryby do jezera a začnou nepokoje." Varoval Bard.
Stráže se zastavily.
Neměli na výběr.
Předpokládala, že starosta byl chamtivý a rozhodně nechtěl, aby začaly nepokoje, protože by to znamenalo, že může přijít o své místo i jediné bohatství, které v tom městě mohl mít, největší pohodlí, které bylo možné.
I když jí bylo jasné, že ani starosta nebude mít takové pohodlí.
Brána byla nakonec otevřena a oni mohli plout dál.
Jakmile byli z dohledu, Luna se zviditelnila a tím tak vyděsila Barda.
„Jak jste to udělala?" Zeptal se zvědavě a trochu šokovaně. „Každý má své tajemství." Řekla s drobným úsměvem.
„Nebudete jen tak někdo, že ne?" „Nejsem zrovna... obyčejná žena." Řekla pouze a neplánovala mu prozradit své tajemství. Přece jen byl cizinec.
