Luna byla na světě již velmi dlouho. Za tu dobu se její život několikrát změnil, občas k horšímu, občas k lepšímu.
A tentokrát ji to čekalo znovu.
Jen nevěděla, zda je to dobré, či špatné.
(Další slíbená kapitola, ale Legolas se bohužel objeví až v další.)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Opovažte se!"
~•^•♡︎•🌑•♡︎•^•~
Společnost nechtěla ztrácet čas. Museli se na horu dostat co nejdříve, protože se jejich čas velmi krátil.
Proto se hned po snídani začali připravovat na další cestu.
Medděd byl milý a nabídl jim nějaké jídlo na cestu a zároveň poníky, aby jim usnadnili a urychlili cestu a zavedli je nejdál, kam mohli.
I když místo, kterým měli projít nebylo tak bezpečné.
Trpaslíci a Bilbo už nasedali na poníky, zatímco Luna stála s Isilem a hladila ho po krku a Gandalf stál bokem s Meddědem opodál a ještě něco probírali.
Luna je sledovala a bylo jí jasné, o čem si povídají.
Tyhle končiny už nebyly tak bezpečné jak bývali. Na les padla temnota a bylo velmi nebezpečné vydat se po té cestě.
Lunu to velmi znepokojovalo.
„Gandalfe, čas běží." Zakřičel Thorin. Medděd ještě něco Gandalfovi řekl a potom Gandalf odešel.
Nasedl na svého koně a všichni vyjeli.
Cesta k Temnému hvozdu byla velmi rychlá, netrvalo dlouho a dostali se k okraji, kde začínala stezka a stála elfí brána.
Luně to místo nebylo neznámé. Už mnohokrát prošla hvozdem, než na něj dopadla temnota, ale nebyla to zrovna cesta, kterou by si vybrala. Nyní Temný hvozd jí přinášel nepříjemný pocit. Vysávalo to z ní energii.
Ale už té doby, co se dostali ze skřetího království cítila něco špatného.
Něco kolem nich v sobě neslo spoustu zla.
Cítila to a zdálo se jí, jakoby měla břemena na svých ramenou, jakoby ji něco chtělo připravit o její sílu a energii.
Když stáli před elfí bránou, nikdo nevypadal, jakoby tam chtěl vůbec vstoupit. Poníci byli tak neklidní a vyděšení, čemuž se Luna vůbec nedivila. Taky měla lehký strach. Strach z temna.
Ovšem byla to ta nejrychlejší cesta.
„Elfí brána. Naše cesta Temným hvozdem." Řekl Gandalf, který si začal bránu prohlížet.
„Po skřetech ani stopy. To máme ale štěstí." Poznamenal Dwalin. A samozřejmě to bylo štěstí. Jen co je bude čekat v lese.... Nebude to nic dobrého.
Luna si v dálce všimla velkého medvěda a pod svou kápí se trochu usmála.
„Teď pusťte poníky, ať se vrátí ke svému pánu." Rozkázal Gandalf, který si také všiml medvěda a trpaslíci začali poníkům sundávat své věci.
