Luna byla na světě již velmi dlouho. Za tu dobu se její život několikrát změnil, občas k horšímu, občas k lepšímu.
A tentokrát ji to čekalo znovu.
Jen nevěděla, zda je to dobré, či špatné.
(Tato kapitola nebude zrovna nejlepší, ale chtěla jsem, aby se příběh posunul a navíc jsem se už v minulé kapitole zmínila, že bude na této oslavě.)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Nebylo to úplně mé rozhodnutí, ale starý přítel mě požádal a já mu pomohla."
~•^•♡︎•🌑•♡︎•^•~
Luna nevěděla, zda se těšit na ples, či ne. Věděla, že to vyvolá poprask, když se mezi nimi ukáže skutečná Luna.
Ale menší poprask ji možná pobaví.
Když tak ale přemýšlela, bylo štěstí, že ji nezavřeli spolu s trpaslíky, protože se mohla svobodně pohybovat a vymyslet plán, jak dostat trpaslíky ven, aby mohli pokračovat v jejich cestě.
Spokojeně se usmívala, když koukala do zrcadla na svůj odraz.
Rozhodně se jí líbily šaty, které jí nechali donést. Akorát přemýšlela, jak mohly být tak přesné ve vzoru i velikosti.
Nechtěla to vědět.
Ale byly nádherné.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když se ozvaly tři zaklepání na její dveře, otočila se.
„Dále."
Dveře se otevřely a odhalily jednoho strážného.
„Král už si žádá Vaši přítomnost. Mám Vás odvést na oslavu." Oznámil a Luna se trochu ušklíbla. „Tak prosím. Veďte cestu." Pobídla. Elf se uklonil a začal odcházet, zatímco ho následovala.
Nebudeme si lhát, byla ohromena lesním královstvím. Bylo to... velmi otevřené, volné, i když trochu temné.
Nebylo to jako v Roklince, ale také to bylo zajímavé.
Luna byla překvapena tím, kolik elfů vlastně viděla, když dorazila na jejich oslavu.
Trochu s úžasem pohlédla na otevřený strop, kterým prosvítalo měsíční světlo. Samozřejmě, nebylo to tak otevřené jak se zdálo, ale stále prosvítalo světlo dovnitř.
„Už jsem si myslel, že nedorazíte."
Luna se otočila a ušklíbla na krále. „Jsem v podstatě váš vězeň akorát s trochou volnosti. Neměla jsem na výběr."
Samozřejmě že měla.
Už dávno mohla pomoct trpaslíkům a spolu s nimi utéct. Bylo to tak prosté. Ale byla zvědavá, protože to všechno jistě vyvolá poprask.
Jen doufala, že se to nedostane mimo Temný hvozd.
„Prosím. Pokud jste tím, kým tvrdíte, že jste, s radostí nám to ukážete." Pobídl a ukázal doprostřed sálu, které bylo osvětlené pouze měsíčními paprsky.
Luna hrdě zvedla bradu, vzala sukni svých šatů a pomalu se vydala do středu sálu.
Spousta elfů zalapala po dechu. Byli překvapení, uchvácení. Byl to nádherný pohled. Její tělo bylo lehce průhledné, ale zároveň zářilo jako tisíce modrých diamantů.
„To je Luna, paní Měsíce."
Ušklíbla se, když si elfové mezi sebou začali šeptat.
Zároveň sledovala, jak se král Thranduil pomalu vydal k ní. Už podle výrazu mohla poznat, že je sám lehce uchvácen a ohromen, ale byl obzvláště šokován novým objevem.
Nebyla překvapená, když se jí lehce uklonil.
„Uznávám, že jste mě překvapila." Promluvil jako první. „To každého, když zjistí, že Luna existuje a není to pouhá pohádka." Oplatila.
„A Vaši společníci to vědí?" Vyptával se zvědavě. „Jistě že ne. Mým úkolem je pouze udržet budoucnost takovou, jaká má být. Ne vyzradit jim svá tajemství."
Luna už na začátku říkala, že tam jde pouze kvůli Gandalfovi. Nebyla tam pro to, aby si mezi nimi hledala přátelství.
Šla tam pro to, aby se nic nestalo.
Musela se postarat o to, aby budoucnost zůstala stejná. Pokud by se změnila budoucnost, kdo ví, co by se mohlo dít dál. Její vize by se změnily a další budoucnost by se jí nemusela líbit.
A nerada zasahovala do toho, aby to výrazně změnila.
Co se mělo stát, to se stane. V to věřila.
A pokud nejde o životy celé Středozemně, je smířená s tím, co se bude dít. Musela se smířit s tím, že někdo zemře, že se stanou hrozné věci jiným lidem.
Znala budoucnost a věděla, že pokud se nic nezmění, bude to dobré. Jen si museli chvilku počkat a museli se smířit s pár ztrátami.
„Jak jste se tedy dostala mezi skupinu trpaslíků?" Vyptával se dál. „Nebylo to úplně mé rozhodnutí, ale starý přítel mě požádal a já mu pomohla." Odpověděla a král Thranduil přikývl.
Nebyla jejich nepřítelem, ale ani spojencem.
Vždy byla na své vlastní straně a všímala si vlastních záležitostí. Vždyť se dokonce sama rozhodla, že zmizí ze Středozemně, že se ukryje. A nakonec se z ní stala pouhá pohádka, pověst. Lidé přestali věřit.
Luna zůstala po chvíli sama a s nikým nemluvila. S kým by měla mluvit? Nikoho neznala a nebyla výřečné, ráda se držela pro sebe.
„Má paní."
Luna se zmateně otočila a podívala se na elfa, který se jí uklonil.
Žena se usmála, když uviděla pohledného elfa ze své vize. „Princ Legolas, hádám." Promluvila. „Ano, má paní." Přikývl a tentokrát se Luna zasmála. „Prosím, říkej mi Luno nebo Elenë." Požádala.
„Jak si přejete, má... Elenë."
Luna se také lehce uklonila.
„Chtěl jsem se omluvit za to, co se stalo v lese." Omluvil se Legolas.
Nikdy by to nepřiznal, ale velmi dlouho si dodával odvahu, aby s ní vůbec promluvil. Byla to překrásná žena a navíc Luna.
Často slýchával o překrásné dívce, která byla dcerou měsíce. Říkávalo se, že je pouhou pohádkou, pouhou bájí. Byla pohádkou pro ostatní. Dokonce i pro něj.
„Myslím, že se s tím dokážu smířit." Řekla, zatímco jeden koutek její úst byl nahoře. „A to já bych Vám měla poděkovat. Zachránili jste nás před těmi obřími pavouky." Zmínila a přišlo jí správné poděkovat za záchranu. I když doufala, že si poradí sami.
Luna si nakonec užila večer s elfy. Bylo to jiné. Už dlouho nebyla v takové společnosti. Ráda se držela sama pro sebe a tentokrát byla v plném sálu.
Ale nebylo to tak, že by s ní mluvila spousta elfů.
Bylo pouze pár odvážlivců, kteří se rozhodli s ní promluvit. Ale s kým mluvila nejvíce, byl Legolas.
