Luna byla na světě již velmi dlouho. Za tu dobu se její život několikrát změnil, občas k horšímu, občas k lepšímu.
A tentokrát ji to čekalo znovu.
Jen nevěděla, zda je to dobré, či špatné.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Je to svobodná duše jako já. Je věrný a vím, že by mě neopustil. Zároveň mě zavede tam, kam budu chtít."
~•^•♡︎•🌑•♡︎•^•~
Luna nebyla zrovna spokojená, když je po cestě zastihl déšť. I když nebyla promočená jako ostatní, neboť ji chránilo kouzlo.
„Pane Gandalfe, nemůžete udělat něco s tou potopou?" Zeptal se Dori. „Prší, mistře trpaslíku a bude pršet dál, dokud nepřestane. Jestli si přejete měnit počasí, hledejte jiného čaroděje."
„Jsou nějací?" Vyptával se Bilbo.
„Kdo?" Oplatil otázku Gandalf. „Čarodějové." „Je nás pět. Nejvyšší našeho řádu je Saruman bílý. A pak jsou dva modří čarodějové, ale zapomněl jsem jak se jmenují." Odpověděl Gandalf.
„A kdo je ten pátý?" „To bude Radagast hnědý." „Je to velký čaroděj, nebo spíš jako vy?" Zeptal se Bilbo a Luna se pobaveně ušklíbla, když slyšela malého hobita. Gandalf nespokojeně zabručel, ale odpověděl. „Řekl bych, že je to velký čaroděj. Svým způsobem. Je to dobrá duše. Má rád společnost stromů a zvířat."
Luna znala Radagasta osobně a byl to řekněme blízký přítel.
Díky jeho lásce a péči o zvířata si rozuměli a Luna za ním ráda chodila. Za ním a lesními tvory. Byla tak šťastná, protože nemusela myslet na nic jiného.
„Ale je tu někdo ještě mocnější, než kdokoliv z nás." Promluvil ještě Gandalf. „A kdo by to byl?" „Přece Luna, mistře trpaslíku." Odpověděl Norimu Gandalf. „A není Luna pouhou pohádkou?" „Je tím, kým věříte, že je. A každý věří v něco jiného, můj milý Bilbo." Řekl tentokrát s úsměvem Gandalf.
Luna nenápadně zakroutila hlavou a neslyšitelně si povzdechla.
Pohádka.
To byla pro ostatní. Bájí, pověstí. Někdo, kdo ve skutečnosti vůbec neexistoval a neexistuje.
A možná to tak bylo lepší.
~•^•♡︎•🌑•♡︎•^•~
Po nějaké době se zastavili a rozhodli se zastavit a na chvíli utábořit, aby si odpočali po dlouhé cestě.
Ovšem bylo to u zničeného statku, který se Luně rozhodně nezalíbil. Měla z toho místa nepříjemný pocit. V okolí se určitě neschovávalo nic přátelského. Spíše naopak.
Luna přistoupila k ruinám statku a položila ruku na spálené dřevo.
Byl to křik, který slyšela. Vzpomínka, kterou viděla. Žila tam rodina. Muž se ženou a jejich dětmi. Ale jednoho večera prostě jejich spokojený a klidný život skončil.
Luna se zamračila a stáhla ruku.
„Tady se utáboříme. Fili, Kili, ohlídejte poníky, radši u nich zůstaňte. Oine, Gloine rozdělejte oheň." Rozkázal Thorin.
