Luna byla na světě již velmi dlouho. Za tu dobu se její život několikrát změnil, občas k horšímu, občas k lepšímu.
A tentokrát ji to čekalo znovu.
Jen nevěděla, zda je to dobré, či špatné.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Ráda tě zase vidím, má věrná přítelkyně."
~•^•♡︎•🌑•♡︎•^•~
Bilbo byl vyslán pro Arcikam, zatímco zbytek čekal venku.
Obádali se, že je Šmak ucítí nebo uvidí. Nechtěli, aby se Šmak vzbudil a spálil je na popel. Navíc od toho tam Bilbo byl ne? Proto ho přivedli. Znělo to lehce... špatně, ale ano, bylo to tak. Přivedli ho, aby vzal Arcikam.
Luna stála ve stínu, dívala se na měsíc téměř v úplňku.
Zítra bude spát, velmi dlouho spát. A jestli si do půlnoci nenajde bezpečné místo... Mohlo to špatně skončit.
Povzdechla si, když se hora otřásla a trpaslíci se lekli.
Toho se bála, Bilbo probudil Šmaka. Už nebylo cesty zpět. A zatímco ostatní doufali, že se nic nestane, Luna už jen odpočítávala minuty do svého vidění, kdy Jezerní město vzplane. Stane se to, možná ne za minutu, nebo dvě, ale bylo to určeno.
A kdyby se budoucnost změnila, obávala by se toho, co všechno by Šmak ještě způsobil. Nyní aspoň věděla, že bude zabit.
„Co to bylo? Zemětřesení?" Zeptal se Dori. „To, můj hochu, byl drak." Odpověděl Balin vážně.
„Co bude s Bilbem?" Vyptával se ustaraně Ori. „Dáme mu čas." Odpověděl Thorin. „Čas k čemu? Nechat se zabít?" Zeptal se Balin.
„Vy se bojíte?"
Luna si Thorina pořádně prohlédla.
To zlato... ty hromady zlata. Byl k nim až moc blízko. Pomalu ale jistě mu to začalo zaslepovat mysl, ztěžovalo racionální myšlení. Bylo jisté, že kletba, která se nad zlatem pohybovala, na něj již začala působit.
„Ano, bojím se. Bojím se o Vás. Nad tím pokladem se vznáší nemoc. Vašeho děda vedla až k šílenství." Varoval Balin znepokojeně a samozřejmě se bál o mladšího trpaslíka. „Já nejsem můj děd." Odsekl Thorin.
„Tohle nejste Vy. Thorin, jehož znám, by bez váhání-". „Neohrozím tuhle výpravu jen kvůli životu jednoho... lupiče."
Luna více vzhlédla, aby se na něj podívala. Bylo to nebezpečné, tak moc nebezpečné. A na jednu stranu tam ani neměl být. To zlato si dokázalo lehce pohrát s myslí trpaslíků. I když to nemuseli být pouze.
„Bilbo. Jmenuje se Bilbo." Řekl Balin a Luna v jeho hlase poznala nevěřícnost. A ani se nedivila.
Ale to zlato, dostávalo se do jeho mysli.
Naštěstí to nebylo srdce, které mohla dračí nemoc zasáhnout. Mysl, ta se ještě přesvědčit dala, ale srdce, srdce bylo mnohem horší.
Bylo to chvíle, než Thorin nakonec vstoupil do chodby.
Jen nevěděla, zda to bylo kvůli Bilbovi, nebo ho nakonec zlákal Arcikam. Obávala se toho druhého. Jen doufala, že jeho mysl už nebyla zatemněná natolik, aby dokázal Bilbovi ublížit.
„To zlato..." Promluvila a každý se na ni podíval, zatímco si sundávala kápy.
Měsíční paprsky dopadly na její tvář a ta začala zářit jako nespočet malých a modrých diamantů. Všechny to ohromilo, okouzlilo. Nikdy nic takového neviděli.
„Víte co všechno to dokáže." Pokračovala k nejstaršímu trpaslíkovi. „Sledovala jsem jak mého kamaráda mění k nepoznání... Thror nevěděl do čeho jde. Tohle zlato je prokleté, nebezpečné, jakoby mělo svou vlastní mysl a pohrávalo si s myslí ostatních." Pokračovala. „Zkouší vás, vaši mysl. A když není dostatečně silná... může s vámi provést hrůzy, tak moc váš může změnit."
Svou pozornost otočila ke vchodu do hory.
„Nevím, co vás tam uvnitř právě čeká, ale... štěstí je prozatím při vás. Měli by jste jít dovnitř."
Při jejích slovech trochu zaváhali, ale nakonec vzali své zbraně a vyrazili do hory.
Chvíli sledovala vchod, než se otočila a pomalu začala scházet schody z hory dolů, aby se postavila k bráně do hory.
Stála tam, poslouchala a cítila ohromné otřesy. Pocítila teplo proudící z hory.
Její oči párkrát modře zazářily. Na chvíli je zavřela, než je znovu otevřela a podívala se na modře zářící lišku, která se seděla po jejím boku a lehce vrtěla ocasem. „Ráda tě zase vidím, má věrná přítelkyně." Kývlo hlavou na pozdrav a liška se lehce uklonila, než se sama podívala na mohutnou bránu do hory.
„Také mám obavy. Obavy o lidi z Jezerního města. Zažijí tolik ztrát, tolik zármutku. Jejich domov... bude to vše pryč." Povzdechla si Luna a lehce zakroutila hlavou, než se otočila k měsíci.
„Brzy bude půlnoc. Tentokrát bude velmi těžké připravit se na spánek. Zda zůstanu zde, nebo mě někdo z trpaslíků nalezne." Pokračovala a sama se znovu zahleděla na bránu.
Cítila mírné otřesy, cítila znovu zrozený oheň hory, slyšela hroucení a dopady kamene.
Až nakonec se po nějaké době rozrazila brána do hory. Kameny, sutiny a prach se rozlétli kolem. Luna tam stála za ochranou bariérou spolu s liškou a sledovala jak z hory vylétl drak.
Šmak roztáhl svá mohutná a dlouhá křídla a rozlétl se k Jezernímu městu zatímco z něj opadl prach zlata.
„Tak to začalo." Řekla si pro sebe, zatímco z hory začali vycházet i trpaslíci. Naštěstí byli všichni a nikdo z nich se nezranil a nebo hůř, nebyl zabit.
Ovšem smrt je teprve čekala.
„Bude to zkáza. Ztráty, které byly nutné a nemohla jsem je zastavit."
Ohlédla se na trpaslíky, kteří se zastavili pár metrů od nich, naposledy se podívala na měsíc, než její víčka klesla dolů a ona upadla do dlouhého spánku.
