Luna byla na světě již velmi dlouho. Za tu dobu se její život několikrát změnil, občas k horšímu, občas k lepšímu.
A tentokrát ji to čekalo znovu.
Jen nevěděla, zda je to dobré, či špatné.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Pojďte."
~•^•♡︎•🌑•♡︎•^•~
Při svém probuzení pocítila jak jí něco klepe do nosu.
A po otevření svých očí zjistila, že drobná liška sedí vedle její hlavy a jemně jí klepe peckou na nos. Jakoby se ji snažila probudit a možná varovat.
Moc dobře věděla, kdy se má její paní probudit, moc dobře věděla, že musí být po jejím boku zatímco je v hlubokém spánku, musí ji chránit. Protože se možná nezdálo, ale liška v sobě skrývala víc, než se na první pohled zdálo.
Nebyla nijak silná nebo schopná bojovat, ale byla liškou Luny.
Liška dokázala vykouzlit ochranou bariéru kolem sebe i své paní.
„Vždy se můžu spolehnout na svou věrnou společnici."
Luna lišku hrdě podrbala za uchem a posadila se.
Kolem ní bylo chladno. Poznala že místnost, ve které byla, byla ložnice, ale bylo tam tak chladno. Přestože pod sebou měla několik přikrývek a v krbu plápolal oheň.
„Jsi vzhůru?"
Její pohyb byl tak rychlý, otočila hlavu a podívala se na malého hobita, který seděl v křesle a zdálo se, že je velmi ustaraný.
„Měli jsme o tebe strach. Neprobouzela jsi se. Spala jsi celý den. Tvá... tvá liška tě nechtěla opustit a nevěděli jsme co s tebou. Báli jsme se, že jsi možná... zemřela, ale-"
Bilbo zaváhal a nervózně polkl. Nechtěl pokračovat.
„Mé srdce stále bilo." Doplnila ho a on přikývl. Opatrně se posadila na kraj postele a stále hladila lišku po kožichu. „Každý úplněk... jediný čas, kdy můžu ve skutečnosti spát." Doplnila a Bilbo lehce přikývl. Přestože stále zmatený.
„Mohu mít otázku?"
Samozřejmě lehce váhal. Nechtěl ji poznámkou urazit. Přestože věděl, že se Elenë nenechá jen tak urazit. Byla vždy tak klidná, vyrovnaná. „Prosím." Pobídla ho a pokynula hlavou.
„Jak... jak je to možné? Kdo... kdo vlastně jsi?" Zeptal se lehce váhavě.
Luna vstala z postele a lehce se malému půlčíkovi uklonila.
„Jsem Luna, paní Měsíce. Je mi potěšením Vás znovu a pořádně poznat, pane Pytlíku." Představila se a okamžitě viděla vyjevený výraz hobita, který vstal a okamžitě se ženě uklonil.
„Já- já nevím co říct. Moc se omlouvám, pokud jsem byl někdy nezdvořilý." Bilbo začal koktat a Luna se akorát zasmála a zakroutila hlavou. „Omluv netřeba, můj drahý Bilbo." Přerušila ho a zdálo se, že se mu ulevilo.
Což ji možná pobavilo ještě více.
Ale nakonec její úsměv povolil a znovu zvážněla, když si uvědomila situaci a co se již muselo stát.
„Jezerní město... předpokládám, že zůstalo v plamenech, ale Šmak byl zabit."
Už se chtěl zeptat, jak je možné, že to vlastně ví, ale když nyní věděl, že je Luna, věděl jak mocná je. „Máte pravdu." Přikývl a byl plný zvědavosti. A jak by nemohl být. Přímo před ním stále Luna, dcera a paní Měsíce, pravděpodobně nejmocnější bytost Středozemě.
„Mohu... mohu Vám něco ukázat."
Přikývla a pokynula mu, aby přistoupil blíž. Přistoupil k ní a posadil se na postel.
Lehce zaváhal, ale věděl, že jí může věřit. Pomalu sáhl do svého kabátu a vytáhl z něj velký a zářící kámen. Věc, kterou chtěl mladý král trpaslíků nejvíce.
„Je velmi nebezpečné mít ho u sebe." Promluvila, když její oči byly upřené na srdce hory, překrásný klenot. Arcikam. Pomalu natáhla ruku a prsty jemně přejela po kameni. „Vím, ale..." Na moment zaváhal a podíval se na mohutné dveře. „Změnil se. Už to není ten stejný Thorin." Pokračoval ustaraně a Luna přikývla.
Samozřejmě že už to nebyl on.
„Uschovej ho u sebe. Nikomu o něm neříkej, mělo by to velké následky, kdyby se to někdo dozvěděl. Kdokoliv." Řekla a malý hobit přikývl a schoval Arcikam znovu do svého kabátu.
„Pojď, půjdeme se projít."
Pomalu vyšla z pokoje, liška po jejím boku a hobit lehce za ní.
Nebude lhát, dělalo jí to starosti. Thorin mohl být nebezpečný a ani nechtěla vědět, co by Bilbovi udělal, kdyby zjistil, že Arcikam našel a nepředal mu ho. Byl až moc zlákán zlatem, jeho mysl nebyla čistá. Mohl komukoliv ublížit.
„Utíkej, není to zde bezpečné." Pokynula lišce, která se lehce uklonila a odběhla pryč.
„Je to... je to velmi zajímavá a obdivuhodná liška." Podotkl Bilbo, když sledoval jak malá liška jen tak poskakuje pryč. Ocas hrdě vztyčený, zatímco se houpal ze strany na stranu. „Mimo mého koně je to můj nejvěrnější společník. Dohlíží na mě při úplňcích." Vysvětlila Luna a Bilbo přikývl.
~•^•♡︎•🌑•♡︎•^•~
Neuběhlo zrovna několik dní. Byly to pouze dva dny, ale zhoršovalo se to, Thorinova mysl byla více a více zaslepena, víc a více se poddával nemoci a prokletí, které se vznášelo nad zlatem
Bilbo a Luna se znovu procházeli horou a Bilbo zjišťoval více a moudré žene. Ale jednoho dne si všimli čtyř trpaslíků, kteří začali scházet schody. Bilbo se podíval na Lunu, než se rozběhl k nim.
„Počkat! Stát! Stop!" Vykřikl na ně hobit a zastavil se udýchaný před nimi. „Bilbo, Elenë! Jste v pořádku."
„Musíte odejít. Všichni musíme pryč." Varoval Bilbo. „Vždyť jsme zrovna přišli." Namítal Bofur. „Zkoušel jsem ho přesvědčit, ale marně." Pokračoval Bilbo. „O čem to mluvíš?" Zeptal se Oin. „O Thorinovi. Thorin je celé dny dole. Vůbec nespí, sotva jí. To není on. Je to tady. Číhá tu nějaká nemoc." Vysvětlil Bilbo.
Luna si všimla jak Filiho upoutala záře. Záře zlata.
„Nemoc? Jaká nemoc?" Zeptal se Kili, zatímco jeho bratr prošel kolem něj, zamyšleně se koukal na září vycházející ze síně. Nic neřekl a znovu se vydal dál.
„Moment... Fili? FILI!"
Všichni ho následovali do síně plné zlata.
„Zlato." Promluvil Thorin, který se téměř brodil k ohromné kupě zlata. „Nezměrné spousty. Nad smutek a žal." Zastavil se a podíval se na skupinu na schodišti. „Pohleďte na velký Throrův poklad." Rozmáchl se a hodil červený rubín, který Fili chytil do svých rukou. „Vítejte, mí synovci... v království Erebor."
„Pojďte." Pobídla Luna a rozhodla se, že zavede čtyři trpaslíky zpět k jejich společníkům.
Také potřebovali něco sníst, načerpat trochu síly. Museli být unavení. Nejdříve museli utéct před dračím hněvem a poté se museli ještě dostat k hoře.
Všichni byli nadšení, když viděli své bratry, své přátelé. Znovu se sešli a všichni byli zdravý. Tedy téměř všichni... Thorin na tom nebyl nejlépe. Zapomínal kdo je jeho rodina a kdo přítel, myslel na zlato, na Arcikam. A obávala se, že nebude tak lehké zbavit se nemoci, která mu zatemnila mysl.
