Lost most intimate friendship (A.I. ff)

20.chapter/Tears

První týden byl příjemný, snažili jsme se užívat si jeden druhého naplno. A to se vším všudy. Večerní procházky, přespávání, muchlování, sex.. Prostě všechno, co vás napadne. Skoro jsem zapomněla, že za pár dní odjíždí. Ale druhý týden už tak vydařený nebyl. Hned v pondělí jsem Ashovi pomáhala balit a neobešlo se to bez slz, kterých nebylo málo. Tak moc jsem se za sebe styděla, když jsem si připustila, že nechci aby jel. Nepřála jsem mu to. Byla jsem kvůli tomu mizerná přítelkyně? Vždyť jsem jen chtěla aby zůstal, ale stejně jsem si přišla blbě. Byly prázdniny a já místo abych si volné dny užívala, užíral mě pocit, že ho ztratím. Téměř jsem nespala, místo spánku jsem vzlykala do polštáře. Naomi byla na celé prázdniny pryč a můj nejlepší kamarád a přítel se mě chystal opustit taky, jenže na mnohem delší dobu. Docela znatelně mi ale pomáhala Clarke. Mluvila se mnou, snažila se abych se alespoň trochu přeorientovala na ni, abych se vypovídala a měla někoho, kdo zůstává. Belly okolo mě naopak jen chodil se svěšenou hlavou, soucitným výrazem a nemluvil. Napadlo mě, že se třeba bál, abych to pak nenesla ještě hůř. Do středy bylo ještě všechno s Ashem docela v pohodě, ale ve čtvrtek jsme se docela hnusně pohádali. Nebrala jsem mu telefony a když za mnou přišel, odmítla jsem s ním mluvit. Byla jsem sobecká, vždyť já si ani neuvědomovala, že je to pro něj nejspíš stejně těžký jako pro mě. Vzala jsem nám čas, který jsme mohli strávit spolu.

Dnes odjížděl. Už dnes a já pořád nebyla připravená nechat ho jít. Snažila jsem se chápat, že NY je opravdu něco, co se neodmítá, ale o to to bylo horší. Nechtěla jsem, aby byl tak daleko, chtěla jsem ho tam, kde byl doteď. Postavila jsem se k oknu a koukala na prázdnou silnici. Až na auto Bellyho tam nestálo žádné.

Zaklepání mě donutilo přestat přemýšlet.

,,Dále," řeknu, aniž bych zvyšovala hlas. Do pokoje nakoukne Clarke, načež se přes celý pokoj vydá ke mně.

,,Dáš si s náma jídlo?" zeptá se nadějně.

,,Ne, teď nemám hlad, ale později si něco třeba ohřeju nebo tak." usmála jsem se, přesto jsem tušila, že tahle lež se mi nepovedla. Totiž, když mám nervy nemyslím na jídlo a nemám ani hlad, takhle už to vedu dva dny a ani si neuvědomuju, že bych hlad mít měla.

,,Půjdeš se s ním rozloučit?" zeptá se a položí mi ruku na rameno. Už jsem nad tím taky přemýšlela a popravdě nevím, co si vybrat. Když nepůjdu nebude to správné, ale když půjdu bude pro mě těžší ho pustit a celkově to pak zvládnout.

,,Nevím.." řeknu popravdě.

,,Ať už se rozhodneš jakkoli, věř mi, pochopí to.. Ví, že je to pro tebe moc těžký. Taky to pro něj není lehký, musíš mi věřit." když se mi spustí slzy, Clarke mě obejme, přičemž si všimnu, že ve dveřích stojí Bellamy. Jeho pohled mi naznačuje, že cokoliv udělám bude považovat za správné a nebude mi nic vyčítat.

,,Chtěla bych mu ještě naposled říct, co k němu vlastně cítím, ale bojím se, že to pak pro mě bude ještě horší." zašeptám.

,,On to ví.. Ví, že ho miluješ, aniž bys to musela říkat. Je to na tobě vidět, i na něm." pohladí mě po zádech a odstoupí. Dojdu obejmout ještě Bellyho, který mě stiskne poněkud moc silně, ale ani nedutám. Je to za poslední dva týdny poprvé, co se mnou navázal vůbec nějaký kontakt. Poté, co se odtáhnu, se vrátím do své postele a Belly s Clarke odejdou.

***

Když uslyším zazvonění zvonku všechny plány, jak to se rozloučit zapomenu. Rychle se přesunu k oknu, kde se můj pohled střetne s tím Ashovým. Výborně Madd... tohle nebyl moc chytrej krok. Jeho oči vypadají asi jako moje. Probdělé noci nám oběma daly zabrat, alespoň soudě podle toho jak Ash i já vypadáme. I z té vzdálenosti jsem poznala, že se jeho oči lesknou, přičemž ty mé se hned přidaly. Jestli tam půjdu, sežere nás to oba dva. Ale jestli nepůjdu, taky to nebude dobré. Když se znovu podívám na Ashe, už se na mě nedívá, povídá si s Bellym. Z jeho postoje poznám, jak moc nesoustředěný je, vůbec bych se nedivila, kdyby jen dělal, že Bellyho poslouchá, případně by ani nemusel vědět, že mu něco říká. Za Bellem se objevila Clarke, která svoje ruce omotala okolo jeho pasu a dala mu pusu na krk, načež mu vyskočila na záda a začala se smát. Byla jsem ráda, že jsou šťastní, ale záviděla jsem. Moc dobře jsem věděla, že by stačilo sejít těch pár schodů, vyjít ven a mohla bych mít to samé. Přesto to nebylo totéž. Bell tu zůstával, zatímco Ash odjížděl. Clarke mohla mít všechno tohle denně, zatímco já tu budu hnít a užírat se ještě další rok. Žárlila jsem, neuvěřitelně moc. Celá tahle situace byla neuvěřitelně těžká, protože ať udělám cokoliv nijak to nezmění to, co bude následovat. Ashovi bylo na nic, mně bylo na nic... takhle to ale nemělo být.. Měli jsme si užívat na hodně dlouhou dobu poslední minuty spolu a ne vypadat jak hromádky neštěstí. Bylo fuk jak se budu cítit potom, ale teď bychom se měli cítit dobře, proto jsem se pomalu s hlubokým nádechem vydala ke schodišti. Snažila jsem se jít co nejtišeji, kdybych si to třeba ještě rozmyslela.

,,Brácho, budeš mi chybět, ale věřím, že NY bude to nejlepší, co tě kdy mohlo potkat. Pak dej vědět jak moc jsou tam pěkný holky." zaslechla jsem Bellyho laškovný hlas a z jeho slov mi popravdě nebylo nejlíp. Vždyť on ho prakticky naváděl, aby.... to je jedno. Sešla jsem poslední schod, ale když se můj pohled doopravdy na tak krátkou vzdálenost střetl s tím Ashovým, nemohla jsem se ani pohnout. Bylo to tak divné. Chvíli na mě překvapeně zíral, za což bych ho propleskla, protože tím ztratil několik minut, které by se daly využít lépe. Ale pak se prostě rozešel mým směrem, načež mě pevně objal. Po tvářích mi začaly znovu stékat slzy a já si vážně připadala jako největší hysterka na světě. Nečekala jsem a prostě jsem rychle a jednoduše přitiskla své rty k těm jeho. Všechno, kolem nás jsem ignorovala, soustředila jsem se jen na něj. Věděla jsem, že si o nás Bell s Clarke šeptají, ale pro jednou mi to bylo jedno. Netrvalo mi dlouho uvědomit si, že už jsme na sebe nějaké ty minuty nalepení. Jednou rukou jsem si hrála s jeho vlasy a druhou jsem měla položenou za jeho krkem. Odtáhla jsem se, přičemž jsem se ale přitiskla co nejblíž k němu. Zítra už tohle nebudu moct udělat.

,,Jak to vzala tvoje mamka?" zeptala jsem se, zatímco jsem se snažila nebrečet.

,,Dobře, řekl bych. Věděla o tom už když mě tam Jefferson hlásil. Pochopitelně to pro ni není snadné, ale je na tom líp než ty." řekl a kývl směrem ke mně.

,,Nemohla jsem spát, usnula jsem maximálně na dvě hodiny." zašeptala jsem mu proti tričku..

,,Jo, to znám taky." zasmál se a zabořil mi obličej do vlasů.

,,Tak moc nechci abys jel, ale vím, že už se to nedá nijak udělat." řeknu smutně a podívám se mu do očí.

,,Miláčku, je to perfektní příležitost a věř mi, že najít práci pro mě pak nebude tak těžký. Můžeš za mnou někdy přiletět nebo třeba přiletim já." navrhne nadějně, zatímco já se jen usměju. Znovu spojím naše rty.

***

,,Lidi, netuším, kdy se zas uvidíme, ale doufám že brzo, takže se tady držte a dávejte pozor na moji holku." řekne a svoji ruku nechá kolem mého pasu.

,,Jasný, neboj žádnej gentleman se k ni nepřiblíží, já osobně na to dohlídnu." oznámí Clarke se smíchem.

,,Díky." ukáže Ash palec nahoru a otočí se od ostatních, tudíž mě úplně zakryje. Položí svoje ruce po stranách mého obličeje.

,,Mad, tak moc mi budeš chybět. Ani si nejsem jistej, jestli se třeba už příští týden nevrátim, jak moc mi budeš chybět." zašeptá mi proti rtům a pak je spojí se svými. Byla bych tak šťastná, kdyby se už po týdnu vrátil i když pochybuju, že se to stane.

,,Miluju tě," řeknu mu, když se odtáhne.

,,Taky tě miluju." řekne, dá mi poslední pusu a nasedne do auta.

Nebreč, nebreč. Nedá se to, nemůžu to nijak ovlivnit. Stírám každou slzu, která vyklouzne a v okýnku vidím, že ani Ash nemá daleko k slzám. Poznám, že chce vystoupit, obejmout mě, ale pokývu hlavou v nesouhlasu. Takhle by neodjel nikdy. Ash otevře dveře a přijde ke mně. Zatracenej chlap.

,,Belle, nasedej a mimochodem, řídíš, protože pochybuju, že bych to dal." řekne a kývne k autu. Obejme mě a zasype mě několika drobnými polibky na můj obličej a především rty.

,,Mad, už musíme jet, jinak nestihnu letadlo. Brzo zas přiletím, slibuju." dá mi poslední pusu a než se vzpamatuju, jsem v náruči Clarke a Ash je v autě. Zámává mi, přičemž dá Bellovi pokyn, aby jel. Když Ashovo auto zmizí v zatáčce, dostanu hysterický záchvat..

,,Bude to dobrý, slibuju." konejší mě Clarke a hladí mě po vlasech. Proč pořád někdo něco slibuje?