Lost most intimate friendship (A.I. ff)

21.chapter/Cry(The end)

O 3 týdny později:
Brečela jsem, hodně. Ani po těch třech týdnech mi není líp. Nejspíš jsem čekala, že se po týdnu opravdu vrátí. Nevrátil.

Už tři týdny jsem jen ležela v posteli a utírala si slzy do deky nebo polštáře. Další věc byla ta, že mi zatím vůbec nezavolal, přestože s Bellym už párkrát mluvil. Nechápala jsem se. Venku bylo denně přes 40°C a já se válela doma pod dekou s mokrýma očima. Pořád jsem si říkala, že tři týdny jsou dlouhá doba a už bych měla být v pohodě, ale nebyla jsem. Ani trochu. Možná by mi pomohlo, kdybych mohla slyšet jeho hlas nebo alespoň odjet z města. Co z města, odjet z Austrálie vůbec.
Vlastně jsem měla možnost odjet. Děda totiž bydlel ve Španělsku a určitě by návštěvu uvítal. Mimo to už jsem je dlouho neviděla. Byl to dobrý nápad, mohlo by mi být líp. Aniž bych nad tím nějak usilovně přemýšlela sbalila jsem svoje věci a zabukovala jsem si letenku na dnešní večer. Teď už jen zavolat dědovi a pak to oznámit Bellamymu.

,,Madilynko, jsi to ty?" ozvala se na druhé straně babička. Nesnášela jsem tohle oslovení už od svých 5-ti let, ale právě teď od ní něco potřebuju, tudíž to oslovení vypustím z hlavy.

,,Ano babi, jsem to já. Myslíš, že bych za váma mohla přiletět na týden, případně dva?" zeptala jsem se.

,,To víš, že jo. Už jsi tu nebyla dlouho. Rádi tě uvidíme.. Co rodiče?" zeptá se mě váhavě.

,,Nevím, jak teď bydlím s Bellamym, tak se o ně nestarám." řeknu témeř lhostejně.

,,Co? Jak jako s Bellamym? Jako naším Bellamym? S tvým bratrem?" vyjekne stařenka do telefonu a já si uvědomím jak dlouho jsem se svými prarodiči vlastně nemluvila. Bezva.

,,Jojo, ale to spíš probereme až přiletím." oznámím a usměju se, ač to nemůže vidět.

,,Tak ho vezmi s sebou. Toho jsme už vůbec neviděli věčnost. To už je vlastně dospělej chlap, co? Má už děti? Kdy jsi se s ním vlastně znova potkala? A nechtěl by teda taky přiletět, kluk ušatá?" vychrlí na mě babička.

,,Zeptám se ho a kdyžtak si o tom popovídáme až přiletím jo? Potřebuju si ještě dobalit věci a tak." zalžu, protože už jen po těch 5 minutách, mám babičky po krk pro další tři roky. Nemám ráda to, že potřebuje všechno vědět hned a chce toho tolik najednou. Než babička stihne něco odpovědět, zavěsím a telefon pohodím na zabalený kufr.

,,Bellamy, jedu na dva týdny k babičce a dědovi do Oropesy." zakřičím dolů do obýváku jak nejhlasitěji umím.

Ashton-
Neochotně posedávám na baru a dopíjím skleničku s whisky. Jay a Zack se vedle mě baví o holkách, které byly v posteli nejlepší, načež já se do debaty nijak nepřidávám.

,,Ashtone, co ty? Která z tvejch postelovejch panenek byla nejlepší?" vtáhne mě do konverzace Jay.

Popravdě moc holek jsem v posteli neměl, byly tuším jen tři. Macy se kterou jsem chodil dva měsíce v prváku, Lizzete, což byl úlet a pak od čtvrtiny druháku jsem byl jen s Madd. Což mi připomíná, že bych se měl přestat chovat jako malej vyděšenej kluk a místo toho ji radši zavolat. Myslel jsem na ní, ale měl jsem vnitřní pocit, že by to ten telefonát mohl ještě zhoršit.

,,Ashi!! Odpověz na otázku. Už jsi tady nějakou z těch letošních sexy prvaček ohnul?" Přidal se Zack. Bože měl jsem jich plný zuby. A rozhodně jsem neměl potřebu ohnout jakoukoli dvacítku, která právě šla do prváku.

,,Chlapi, myslím, že vám  nepomůžu. Nemám dostatek zkušeností a ne žádnou holku jsem tady zatím neohnul a ani to neplánuju." oznámil jsem jim, načež jsem do sebe kopnul zbytek whisky. Vyšel jsem z toho začouzenýho baru ven a vzal do ruky telefon. Našel jsem Bellamyho číslo, které jsem okamžitě vytočil.

,,Ashi?" ozval se hlas mého nejlepšího kamaráda.

,,Bellamy, tak co se jak se všichni máte?" 

,,Máme se dobře, jsme u prarodičů ve Španělsku. Normálně kámo, babča se vůbec nezměnila furt stejně prudí, ale stejně ji člověk musí mít rád, ale děda příšerně zlenivěl. Kdysi, když si tam s náma byl, tak děda furt něco dělal, teď tak maximálně leží na lehátku a přikrývá si obličej novinama." zasměje se Bell.

,,Tak to tam máte veselo.. Co Madd?" zeptám se a přivřu oči.

,,Nic moc se nezměnilo. Pořád brečí a myslím, že ještě dlouho bude.Clarke se snaží ji pomoct, jenže já si nemyslím, že se ji vůbec nějak pomoct dá.. Když jsme byli ve Victorii téměř nevycházela ze svýho pokoje,tady jde alespoň na pláž. Je v háji. Ale časem to přebolí, jako všechno." oznámí mi.

Věděl jsem, že s tím můžu něco udělat, ale nechtěl jsem si to připustit. Škola v NY, to není jen tak nějaká příležitost a já mám ještě ke všemu stipendium, což už je vůbec vzácnost. NY mi může otevřít tolik dvěří. Miluju právo a miluju taky Mad. A obě tyhle věci jsou pro mě neskutečně důležité, protože chci, aby tvořily mou budoucnost. Neskutečně mě štve a bolí, že to Maddie tak špatně nese, ale nemůžu se vrátit. Prostě nemůžu. Stejně jako nemůžu nechat Madilyn takhle trpět. Jenže to bych si musel vybrat, což já nechci. Chci obojí, ne jen jedno z toho.

Kde mám vlastně jistotu, že se mnou Mad bude navždy? Kde mám jistotu, že se po nějaké době neomrzíme? Pravda, nemám. Ale vystudovaná škola v NY už mi navždy zůstane.

Volím právo.

,,Belly, řekni Mad, že je konec."

,,Ashtone, to snad...." než stačil doříct celou větu, hovor jsem ukončil.