Lost most intimate friendship (A.I. ff)

2.chapter/I need you

,,No přesně a přitom by jen stačilo, to jinak zformulovat." zaslechnu od lavice Naomi.

Pootočím hlavu a spatřím hromadnou holčičí diskusi, kde chybím jen já. Mrzí mě, že je jim naprosto ukradený můj názor, ale co už. Vytáhnu si müsli tyčinku, kterou mám místo svačiny a položím si ji na stůl. 

,,Hele, tohle je zrovna ta, která mi chutná," ozve se vedle mě hlas, který mi mou tyčinku vezme. Podívám se, kdo má dneska chuť mě štvát.

,,O'conelli, hned mi to vrať," vydechnu podrážděně. 

,,Tak si mě chyť." začne utíkat, nicméně já rozhodně neplánuju, že bych běžela za ním.

,,Derecku, vrať jí to," křikne na něj Naomi. O'conell mi tyčku položí zpátky a ještě se takovým tím klučičím gestem omluví.

,,Díky," poděkuju Naomi, která nad tím jen mávne rukou. Má v téhle třídě respekt, už jen pro svojí inteligenci.

,,To nic nebylo, však si to viděla. A asi sis něčím měla zakrýt toho cucáka na krku, protože už si ho prý všimla i učitelka zemáku." uchechtne se Nao a já si vzpomenu na pár dní starý cucflek, který naprosto nechce zmizet.

,,Uh, díky." začervenám se a rozpustím si culík.

,,Fajn, musím se jít připravit." řekne a odejde zpátky ke své lavici.

Podstatné je, že jsme spolu mluvili. Chybí mi.

Chápu, že nikdy nebudu jediná, ale takhle mám akorát tak pocit, že už mě nepotřebuje, tak ať zmiznu. Je zvláštní, jak rychle se může změnit chování člověka. Bože, proč zrovna já si musím vždycky někoho pustit tak blízko k tělu? Ne, že bych toho vyloženě litovala, jen nevím, jestli jsem udělala dobře. Na druhou stranu mi dost pomohla a tak nějak jsem si ji zamilovala.

,,Můžu si přisednout?" zeptá se Nao, zatímco se rýpu ve vrcholně hnusném obědě. Na souhlas kývnu na místo před sebou.

,,A to má být jako co?" řekne zhnuseně a prohrábne vidličkou něco, co by měl být guláš.

,,Netuším, každopádně nám dnes mají dojít peníze od dědy, takže si skočím něco koupit." odfrknu a spolu s tácem zamířím k 'odpadkovně,' jak s Nao rádi říkáme.

Co nejrychleji si nazuju své rozpadající se kecky a vyběhnu ven ze školy. Vím, že jsem se s Nao nerozloučila, ale vzhledem k mé náladě bych byla maximálně tak nepříjemná.

,,Ashi, nemohl by si se dneska stavit?" zeptám se po telefonu pamatujíc na slova, která mi ráno řekl.

,,Maddie, kruci, když jsem řekl, že mám moc učení, nežertoval jsem. Opravdu si myslíš, že se jen kvůli tobě vykašlu na učení a přijdu hned jak zavoláš? Protože jestli jo, tak se šeredně pleteš. Mad, já to kurva chci někam dotáhnout a jinak to nejde." zakřičí a moje poslední naděje se sesype jako domeček z karet. Veškerý zbytek pozitivní energie vyprchá a moje oči se začnou plnit slzami.

,,Nemusel si tak řvát, zatím ještě slyším dobře a nemysli si, že pokud bych tě nepotřebovala, stejně bych zavolala. Já vím, jak je pro tebe právo důležitý." oznámím mu s tichým vzlyknutím.

,,Mad..." nestihne doříct to co chce, protože mu zavěsím. 

Bože, jak jsem si mohla myslet, že by přišel? Ten kluk chtěl být právník už od mala a kvůli nikomu, ani kvůli mně by to neohrozil. Je to jeho sen, jeho budoucnost. Nikdo neví, jestli do ní budu patřit taky, bez ohledu na to, jak moc bych chtěla. Měli bychom dvě krásný zdravý děti, se kterýma bychom bydleli v baráčku s květinovou zahradou. Byli bychom kompletní a šťastná rodina. Jenže tohle, je zatím jen fantazírování, nikoli jistá budoucnost. Jistá budoucnost neexistuje.

Nebudu truchlit nad jeho výlevem, ani nad chováním Naomi. Jsem už velká holka a musím se naučit krotit své emoce. Je čas přestat všechno tak moc řešit. Vždyť já si to všechno způsobuju sama. Pro klid a odreagování, začnu uklízet.

Vyluxuju barák a nevynechám ani malý kousek. Skočím si do pokoje pro sluchátka, která připojím do mobilu a pustím si hudbu.
Do kýblu napustím vodu, do které naliju přípravek pro lesklou podlahu. Pak už ho jen spolu s hadrem a smetákem donesu do kuchyně, kterou se rozhodnu začít.

Tancuju se smetákem, přičemž si ještě zpívám a dělám dobrou a užitečnou věc -} vytírám a uklízím nepořádek, především svých rodičů. Moje máma je šmudla, ta by v životě na smeták nesáhla a je to tu vidět. Ještě, že mi děda posílá nějaké peníze, jinak bych už určitě byla v dětském domově a naši za mřížema.

,,Přestaň tady šaškovat," vyštěkne na mě máma, která se právě uráčila přijít domů. Jako vždy je cítit po cigaretách a nějakým ještě tvrdším svinstvu.

,,Poslal už otec ty peníze?" zeptá se s jasným zájmem.

,,Jo, poslal, ale nemůžu ti nic z toho dát, protože by mi to nevycházelo," odpovím pravdivě, ač je to nejstupidnější rozhodnutí, které jsem mohla udělat.

,,Já jsem tvoje matka, holčičko, strávila jsem asi 12 hodin v bolestech jen proto, abys tu mohla být, takže mi dej ihned ty peníze," nařídí dostatečně srozumitelně.

,,Ale já nemůžu." zopakuju.

,,Nikdy jsem tě nijak fyzicky netrestala, tak nechtěj, abych začala. Věř mi, že potom bys ještě prosila ať si ty peníze vezmu a nechám tě být." Ona mi vyhrožuje, vlastní matka mi vyhrožuje. Neochotně ji podám peníze a nechám si dát facku za odmlouvání.. Když uslyším cvaknutí vchodových dveří nechám slzám volný průchod.. Tohle udělala poprvé, za to se ale vsadím, že ne naposledy.

No, na nový kecky si budu muset ještě počkat.