Milovat je poznat sám sebe v někom jiném. - Eckhart Tolle
Seděli jsme s Petrem namáčknutí vedle sebe, v až moc velkém autě, na zadních sedačkách. Přemlouvala jsem ho celý jeden den, aby jel do galerie se mnou. Oháněl se větami typu, že je to jen můj moment a on by ho neměl kazit. Nakonec jsem ho přemluvila za podmínky, že s ním pojedu na koncert, který se měl konat příští víkend.
Cesta byla nekonečně dlouhá ale čím více jsme se blížili, přišla mi naopak neskutečně krátká.
"Tak jsme tady." Ozval se hluboký hlas řidiče taxi. Zaplatili jsme a vysoukali se z auta. Před námi se tyčila vysoká rustikální budova, zdobena pozlacenými sloupy a sochami ve tvaru nahých tančících žen. Nad vchodem se leskl nápis Ars est iter neboli umění je cesta.
"Tak už pojď." Vytrhl mě z přemýšlení Petr, který mě šťouchl do žeber. V mysli se mi rozplynul obrázek sochy Petra, který jsem ilustrovala na galerii.
Galerie uvnitř vypadala jako opravdový umělecký ráj, obrazy byly všude. Zavěšené na stěnách, pohozené na špinavé zemi nebo opřené po okrajích zdí.
"Dobrý den, měla bych tu dnes mít schůzku." Zakoktala jsem na postaršího pána na recepci. Projel si mě soudícím pohledem, na chvíli se zastavil očima na mých zářivě žlutých teniskách a pokynul mi, abych ho následovala. Dovedl mě do velké jednací místnosti, ve které se zvesela bavili nějací pánové ve smokingu.
"Dobrý den, konečně se poznáváme." Vykročil ke mně jeden z těch intelektuálně vypadajících mužů a horlivě mi tiskl ruku.
Petr na mě čekal v salonu a nohami hrál fotbal s kamínkem na zemi.
"Tak co?" Rozzářil se, když mě spatřil.
"Jo myslím, že dobrý. Ale ty vážný řeči ze mě vysávají duši. Zaměstnanci galerií nejsou sami o sobě žádnými umělci, jsou to marketingoví pracovníci, kteří doufají, že uloví někoho, čí obrazy vynesou pořádnou sumu. Tenhle přístup se mi hnusí."
"Kdyby tu pracovali opravdoví umělci, tvoje obrazy je nejspíš ničím neosloví, protože mají vyšinutý cit. Galerie by nejspíš do pár let zkrachovala protože srdce peníze nevydělávají. Máš veliké štěstí, že tu pracují markeťáci!" Smál se mi zatímco přidržoval dveře abych mohla projít.
"Nech toho, kazíš mi představu utopického světa."
"Omlouvám se slečno, že vám kazím vaše idealistické představy, ale já jsem pouze prostý člověk stojící nohami na zemi." Skláněl mi poklony jako kdybych byla svatá a u toho spínal ruce do omluvného gesta.
"Jsi směšný a nedokážu uvěřit, že jsi propadl krutosti tohoto světa."
" A co mám dělat? Jsem taky umělec, moc dobře vím, jak to na tomto světě chodí. Část mého já se rozhodla přijmout můj osud."
"Dobře, chci se bavit s tou druhou částí Petra, která žije ve vzdušných zámcích."
"Posraní markeťáci a ohavný svět ve kterém to žijeme!" Zakřičel a roztáhl ruce jako nějaký blázen.
"Nesnáším tento svět plný bláznů!" Roztáhla jsem ruce stejně jako on a rozeběhla se. Rozehnala jsem hejno holubů, kteří si dopřávali odpočinek u vodní kašny. S hlasitým šumem křídel se rozlétli kolem mě a div mě neodnesli sebou. Za mnou se hnal křičící Petr a děsil zbylé holuby, kteří se rozhodli na můj útok nereagovat.
"Nechceš se tu ještě trochu porozhlédnout? Znám pár míst, kam žádní blázni nechodí."
"Dobře, jen mě veď." Chytili jsme se za ruce a šli jsme spolu proti celému světu nechápavých lidí. Tramvají jsme dojeli někam na úplný okraj města, kde opravdu téměř nikdo nebyl.
"Sem chodím, když chci trpět o samotě." Došli jsme na vyhlídku tyčící se nad městem. Byla zde jedna osamocená lavička poničená časem a barevnými nápisy. Sedli jsme si těsně vedle sebe tak, že jsme se dotýkali stehny a rameny. Výhled byl opravdu krásný, viděla jsem vysoké budovy plné živých světel. Noční kluby, které hrály všemi barvami a náměstí plná lidí, kteří chodili sem tam nebo tančili na hudbu pouličních umělců. Viděla jsem ale i druhou část, viděla jsem neosvětlené domky stojící na krajích města a prázdné ulice bez pouličních světel. Byla to opravdová krása. A bylo to skutečné.
" Je to tu moc hezké, závidím ti, že jsi trpěl právě zde."
"Trpěl jsem i na horších místech." Smál se a položil mi ruku na stehno.
"Rádi se vracíme na místa, kde jsme trpěli. Připomene nám to, že dokážeme cítit."
"Ty jsi mi chytrá. Neznám moc lidí, co by měli na vše odpověď. A neznám nikoho, kdo by byl alespoň trochu jako ty."
"To je dobře nebo špatně?"
"Jedině dobře." Chytil mě za bradu a otočil si mě k sobě. Díval se mi do očí a najednou trochu zvážněl.
"Vzal jsem tě sem na příslib tomu, že už nechci trpět. A už nikdy nechci trpět sám."
"Vždy můžeš trpět se mnou po boku." Položila jsem dlaň na jeho tvář a přitáhla ho blíž.
"To ti slibuju." Zašeptala jsem mu do rtů a políbila ho. Velice něžně. Líbali jsme se jako by to bylo poprvé a jako bychom mohli polibky ublížit tomu druhému. Zajel mi rukou pod zadek a přehoupl mě na sebe tak, že jsem mu seděla na klíně. Prohnula jsem záda pod jeho dlaní a natiskla jsem naše hrudníky k sobě.
"Miluju tě Sáro, miluju tě jako blázen, miluju tě jako dítě svou mámu, miluju tě jako člověk který trpí o samotě." Šeptal mi do úst mezi polibky. Hlas se mu lehce chvěl a byl tak křehký, jako bych ta slova snad mohla zlomit.
"Miluju tě Petře, miluju tě jako člověk, který miluje poprvé." Šeptala jsem nazpět a vplétala jsem mu ta slova okolo jazyku, jako nějaký příslib, který se nedá prolomit.
Nakonec jsme byli stejně největšími blázny ze všech.
