Scesta

1. Úvod

2011
Jsem malá devítiletá holčička a vzala jsem bratrovi bonbóny. Co udělám?
1) sežeru je hned
2) sežeru je až po tom, co je schovám pod polštář a budu dělat, že jsem je nevzala
3) sežeru je až po tom, co s nimi naschvál vyprovokuju bratra, rozletím se po pokoji, nechám ho za mnou rozšlapat lego a pár špendlíků, načež mu dojde trpělivost, ve vzteku si ukopne malíček o skříň, ozve se hlasité au a až potom je schovám do kapsy kalhot a začnu křičet mamí, brácha mi chce urvat hlavu, přičemž si uvědomím, že nebýt přicházející matky by mi můj třináctiletý bratr tu hlavu opravdu urval

Odpověď: 3)

2013
Jsem nezbedná dvanáctiletá dívenka a stojím před skříní. Co udělám?
1) vezmu si hadry a obleču se
2) vezmu si hardy a obleču se až po tom, co si jich pár vyzkouším
3) budu ignorovat matčina oznámení o focení a hadry si obleču až po tom, co si dojdu do koupelny pro kartáček, který si nacpu do pusy, načež na sebe nasoukám tunu náramků a jiných šmuků, vytáhnu si oči řasenkou (na protest bych si přes ksicht udělala rtěnkou červený pentagram, ale s tím by mě nepustili ani do školy, ani z baráku) a nacpu se do potrhaných džín, vytahaného trika a černých tenisek.

Odpověď: 3)

2015
Jsem nesnesitelná čtrnáctka a vzala jsem bratrovi noťas. Co udělám?
1) smažu z něj všechno porno a historii ukážu mamce
2) smažu z něj všechno porno a vymažu historii, ale až po tom, co něco zkouknu
3) vyfotím si historii, složku, tu pak vymažu, počkám si až bratr přijde a začnu ho vydírat tím, že ty fotky ukážu mamce, bratr se velmi nasere, bude mít chuť mi urvat hlavu -opět- a ... pak dostanu zpátky svůj iPhone.

Odpověď: 3)

říjen 2015 = přítomnost
Helena
„A to jsi mu to jako fakt celý vymazala?"
„No tak jasně, proč ne?"
„Neříkám, že ne, jen to je ... třeba já bych to neudělal," usmál se Daniel. Nudilo mě mu vyprávět o každém mém činu nebo o tom, jaké je chodit s kamarády do kina. Chápu, že on to asi často nezažívá, ale přesto to bylo k smrti vyčerpávající. Sama jsem se divila, že při cestě nespím.

Tramvaj zastavila. Zmáčkla jsem tlačítko a vytlačila svého postiženého kámoše na vozíku ven. Podezřele se zatáhlo. Než tramvaj přejela a já mohla Daniela dostat na autobusovou zastávku, pozorovala jsem šedofialovou oblohu. Přejela jsem koleje a chvíli s ním čekala na bus. Přijel. Dan mi jen mávnul a nasoukal se tam sám. Já se pak musela vracet na jinou zastávku a čekat na autobus - jediný prostředek umožňující dopravu až do malé vesničky někde v háji za městem.

Čekala jsem na zastávce. Kolem projížděly všechny autobusy, jen ne ten můj. Však tu měl ve dvacet (minut, 17:20) být, ne? Kouknu na hodinky a tam skoro půl. Kouknu do dálky a tam bus. Kouknu blíž a tam ... tam ... tam co? Ten ... autobus nejede ...? Ozvala se rána, za námi. Otočila jsem se. Obchodní věž byla plná prachu a hroutila se.
Na nás.
Všichni se rozutekli pryč, ale já ne.
Stála jsem jak opařená a bez hnutí jsem sledovala věž.

Nad městem se začalo blýskat, stáhly se mraky, věž se zastavila. Rozpsršelo se. Jen tak, lilo. Celou tu dobu jsem se nepohla. Zdálo se to jako věčnost, nekonečný čas na přemýšlení, ale nemohla jsem nic jiného, než tupě zírat na věž - stejně jako další lidé.
Čas se zastavil. Nebylo to ovšem na dlouhou dobu. Najednou jakoby se všechno zrychlovalo, všechno. Věž padala, prach se vířil, padaly cihly a vsěchno stále rychleji a rychleji. Víc a víc. Zakryla jsem si hlavu. Najednou se předemnou spawnul modrý záblesk. Silný a oslnivý. Spadla jsem na zem a dlouho držela zavřené oči, ale bolest, drcené kosti, výkřiky ani věž se nedostavily. Čas se znova zastavil.
Kolikrát ještě?
Ve chvíli kdy mi to proběhlo hlavou jsem otevřela oči. Nademnou byla střecha věže, sypal se z ní prach. Zírala jsem na věž a v důsledku toho mi napadal do očí. První pohled v háji. Protřela jsem si oči a znova je otevřela, což jsem neměla dělat. Odněkud se přihnal silný vítr a kolem se znova všechen prach rozvířil. Lidé už zdrhali, i křoví. Bylo to jako noční můra. Už jsem si představila ten novinový popisek STOVKY LIDÍ ZAVALENY LEVITUJÍCÍ VĚŽÍ.
Vítr byl tak silný, že jsem se sotva udržela na zemi. Ucítila jsem ruku, která mě chytla za paži a silně držela. Přes bundu jsem absolutně nepoznala čí by mohla být. Popravdě jsem ani nevěděla jestli je to vůbec ruka. To ví jenom bůh. Štěstí, že ani v těch nejhorších situacích neztrácím smysl pro humor. Haha. Nicméně další asi tři minuty jsem cítila studený vítr okolo. Až potom pomalu ustával. Konečně jsem pootevřela oči a podívala se tam, kde jsem typovala polohu osoby, která mě držela. Málem jsem chcípala úžasem, protože ta osoba byl vysokej modrovlasej milouš. Toho, že držel tu věž, aby na mě a další lidi nespadla, jsem úplně ignorovala. Byl ke mě z poloviny zády, ale přesto jsem mu přes vlasy neviděla do obličeje. Najednou mě pustil a druhou rukou přidržel věž, která se zase trochu nahnula, asi byla těžká. A jo. COŽE?
„Jak to -" vydala jsem ze sebe. Nechápavě jsem ho sledovala a očima projížděla věž. Seděla jsem kus od jeho nohou zarytých do země.
„Uhni!" houkl na mě. Chvilku jsem ho ještě sledovala a věnovala se svým divokým snům. Pak jsem poslušně po čtyřech a postupně i po dvou odběhla dál. Věž se jaksi krátce nadzvedla a pak se celou vahou opřela do země. Kolem se znova zvedl oblak prachu a drceného cementu. Zmohla jsem se jen na pronikavé vyjíknutí a radši jsem si hned zakryla pusu. Sakra, vidím ho poprvý a už vyjíkávám? To je divný. Sakra divný. Natahovala jsem krk, abych to modrovlasý štístko viděla žít, ale nic. Naproti mě na druhé straně věže se rozezněl uklidňující záchvat kašle. Najednou, zničeho nic, se mi těsně před očima fialově blesklo. Docela se mi zatočila hlava, ale nezaznamenala jsem žádné změny okolí. Prozatím.

První kapitola dala trochu zabrat, ale snad to nebylo moc nudný. Ne že by dalo zabrat ji psát, spíš odvážit se to publikovat.
P.S. patrně to bude první, ale nejmladší publikovaný příběh, tak prosím jakékoli hodnocení :)