Svůj život vedete svobodně, tak, jak chcete, jak je to pro vás pohodlný. Může se stát, že pro ty nahoře to tak pohodlné není a prostě se rozhodnou, že to změníte.. takže vlastně rozhodují o vašem životě. Teď už to není taková svoboda, co?
Představ s...
Po době neurčité ... Haló, slečno. Zzz zzz zzz ... Haaalóó, slečno ..! Zzzzzzzzzzzzzzzzzz ... eh, cože? Zacukala mi víčka a jak se vytáhla nahoru, oči viděly jednu z těch babic s pomádou na hlavě a skoro mě přímo v čekárně trefilo. Naštěstí jsem tak necholerická, klidná a vyrovnaná osoba a ... radši nic. Kluk tam pořád byl, ale z ordinace vyškla ta bába, co mě vzbudila. Docela se vylidnilo, zřejmě už byl před námi jen on. Taky ho po chvilce do ordinace pozvali. Byl slyšet jen tlumený rozhovor, chlapcův hlas skoro vůbec, s když už, byl tichounký a špatně rozeznatelný. Bez artikulace a podobných věcí.
Začetla jsem se do plakátů a reklam na nástěnce. Když jsem došla ke druhům žab a hadů, ozvaly se dveře ordinace. Hlasy jsem neslyšela, ale kluk prošel kolem mě, když jsem se zvedla. Do kapsy mi dal malý papírek, viděla jsem to, i citíla. Pak už jsem kluka a černého psa, mizejícího někde v dálce ignorovala. V kapse jsem měla zasazený ten papírek. Byl se dvěmi čísly. Jedno mělo naši anglickou předvolbu (+40) a druhé nějakou severskou. Možná dánsko, těžko říct. „Další!!" zařvala sestřička z ordinace. Zvedla jsem se, vešla tam s tou přepravkou, kde byla nasalátovaná moje drahá kočka, a položila ji na vysoký stůl. Sestra za mnou zavřela a otevřela přepravku, ale kočka v ní se ani nepohla a jen dál šilhala do mříže.
Skvělý, takže moje drahá kočičí polovička má nějký zánět v tlamě, což mě vůbec netěšilo. Denně jí píchat injekce, dávat tabletky, čistit pusu a kupovat jí speciální granule totiž na mém seznamu povinností není, nevím jak to budu stíhat, protože celá moje rodina -včetně bratra, který chodí každý den na prohlídky s notebookem- se na to buď vykašle, nebo si najde výmluvu. Už vidím průběh dne zvaný pondělí každý týden: Ráno půjdu do školy, vyjdu ze školy, půjdu do zverimexu koupit 5kg spešl krmiva pro svou nemocnou kočku, vyjdu ze zverimexu, 5kg spešl krmiva potáhnu s sebou na keramiku, odejdu z keramiky, utahaná a šťastná, že jsem to krmivo někde nezapomněla, dojdu domů a nasypu kočce, která toho sežere tolik, že se nevejde na náklaďák, natož do přepravky, ve který ji mám odnést za měsíc na kontrolu.
S pětikilovým pytlem krmiva jsem se dotáhla červeným autobusem domů a polomrtvou kočku v přepravce nechala na stole. Z kapsy jsem vytáhla papírek a nedostala jiný nápad, než na ta čísla zavolat. Zkusila jsem nejdřív anglickou předvolbu, protože se mi nechtělo za minuty volání do zahraničí provolat mé drahocenné úspory. ... (píp) ... (píp) „Halóóó? Tady Miiiaaa!!" ... co to sakra ... (STUN) „Hááálóó, kdo je tám!" „M-Mio? Co se ti stalo?" vykoktala jsem pomalu a odtáhla jsem si mobil od ucha. „(hluboký a dost zděšený nádech) To jsi ty, Helí?? (zvuk vzduchu, který pomalu s pískotem uchází z nafukovacího balónku)" „Jo, ale nejsem si jistá, jestli jsi ty Mia. Co je tohle za číslo? Máš přeci jiné, ne?" „Ano, to mám, tohle je soukromé." „Jak soukromé? Co v tomhle telefonu máš?" „To je osobní, soukromé, moje, nikdo jiný." začala se smát tak, jak se holky obyčejně smějí. „Helíí moje zlatá, omlouvám se, ale mám teď trochu naspěch, pá-" zavěsila. Mobil mi za tu dobu stihl přimrznout k ruce a vlastně celé moje tělo jaksi zkamenělo a zmrzlo zároveň.
Nebudu tu španěslkou zkoušet, ještě se dovolám nějakýmu Pedrovi a dozvím se, že je to Miin vzdálený strýc ze třetího kolene.
„Helíí? Byla jsi s Vanuškou na té veteriněee??" ozval se matčin milý hlas nasáklý přeslazeným likérem a nejčerstvější jízlivostí. „Ano maminko, (nevšimla sis snad, že jsem sakra pryč?!) byla." přidala jsem do hlasu víc cukru a jízlivosti. „Dobře." ... A co třeba takové děkuju Helenko nebo to jsi moc hodná se u tebe nenajde? Fajn. Už jsem si to šinula nahoru do pokoje, když v tom na mě máti ještě zařvala:„A byl tu ten ten ... no modrovlasej, řekni to ..." „Patrik .." doplnila jsem s pokerfacem na zábradlí. „Jo, nechal ti na stole vzkaz." Dík, to je důležitý. Teď si tak ale říkám: co kdyby mi to náhodou bouchlo v rukou? Pak bych mohla usvědčit Patrika z pokusu o vraždu nebo pokusu o zmrzačení mé osoby. To ale neexistuje. Počkat, počkat počkat ... „Kdy tady vlastně byl?" „Cožééé?!" „Ptám se kdy tu byl!!" „Neřvi na mě!! Chvíli před tebou, museli jste se minout!" zakřičela z gauče a zhlasitila (Helena slovník 2015) televizní kanál se zprávičkami o centru Londýna. Došla jsem do pokoje a přešla ke stolu s naoranžovělou obálkou, ani nebyla nijak zalepená. Na nezalepeném cípu bylo +33. Z kapsy jsem vytáhla papírek s čísly. Jedna předvolba, kterou jsem měla na tom papírku byla +33. Ještě než jsem tu obálku otevřela, našla jsem si v počítači co je to za předvolbu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
S pokerfacem jsem zírala na obrazovku, prej ňákej severskej stát. Já být dobrá zeměpisář. Takže Francie? Že by chlapec byl z Francie? A který z nich, pokud se to týká i Patrika? Proč by jinak to číslo bylo i na obálce? WTF IS GOING ON?! Vážně přestávám mít přehled, a to se s Patrikem znám jeden den, ani ne. Roztrhala jsem obálku a s mou šikovností i vzkaz v ní (tlesk tlesk), naštěstí jen napůl. Složila jsem obě části k sobě. Poznala jsem fráninu, učím se tenhle hnus už 5 let ve škole.
Bonjour Heli, Je suis désolé pour les réponses inexactes, mais je devais le faire. Un jour, je vais vous expliquer. Patrik
Ahoj Heli, omlouvám se za ty nepřesné odpovědi, ale musel jsem. Jednou ti to vysvětlím.
Proč to ale nenapsal anglicky? Teď alespoň vím, že to číslo je jeho. Budiž, nevím, ale myslím, že bude. S tou fráninou jsem si uvědomila, že zítra nám Chériéova chce vylepšit den francouzským testíkem na věty s tématem 'ztracen ve městě'. Jako kdyby středa nemohla být horší, než už normálně je.
„Tákže. Pomohl byste mi prosím? Ztratila jsem se." řekl bratr významně a kývl, abych to přeložila. „Jo, To je ... éé ... voulez-vous me adier ... adier s'il vous... plaît? Je ... je suis perdu ... à la maison (doma) .." dodala jsem. Bratr na mě hleděl s pozvedlým obočím a celkově jeho výraz byl dost nechápavý, a tak jsem mu vytrhla svou gramatiku z rukou a zašila se v pokoji. Ještě jsem slyšela jeho posměch a nějakou blbou poznámku o bagetářích, pak nic. Gramatika přistála v jednom koutě, podprsenka ve druhém, já ve třetím na posteli a ve čtvrtém je stůl, Tam radši nic neházím. Zhasla jsem světlo a s pocitem, že všechno bude OK jsem zachrápala už v půl deváté večer.
