Scesta

4. Divné

Ano, měl pravdu. Do školy jsem musela, a tak - po zaplácnutí mobilního zvonění, vymletí se na schodech a snídani plné čaje a nutely - jsem se do toho ústavu taky vydala.

Hodiny s paní učitelkou Hermanovou a Sachiovou plynuly pomalu, jako led, tající v -50°C. S ostatními učiteli to podle očékávání lvl Helena nebylo jinak.
Nicméně hodina, ze které jsem si odnesla největší poznatek, byla poslední - matematika. Sama v ní nejsem nijak skvělá, ale ne tak moc špatná na to, abych se nemohla posmívat neúspěchu ostatních. Dělám to vždycky, a ani denšek nebyl vyjímkou, ovšem dneska jsem registrovala to, jak se zarytým mlčením sedím v lavici a sleduju spolužákův neúspěch. Možná jsem se chtěla zasmát, ale nějak to nešlo ven. Teda šlo, ale ne doslova ven, že bych to řekla. Šlo to jen na můj venek, na povrch, jen na hladinu mých myšlenek.
S pocitem jakési neúplnosti jsem se vytratila ze školy s kamarádkou Miou a usedla na zastávku, jenž sestávala zamrzlou, jako vždycky.

„Tak co? Jakej byl? Árijec? Černoch? Černovlasý? Hubený, nebo tlustý? Vysoký nebo mrňous?" vyzvídala Mia. Těšilo mě, že mám někoho, s kým se o podobných věcech můžu bavit.
„No, je modrookej, vysokej a štíhlej tak akorát, ale trochu přibrat by mohl," usmála jsem se a schovala si ruce do kapes bundy s huňatou ovčí podšívkou. Na listopad byla docela zima, i v téhle věčně promrzlé a zmoklé Anglii. „A vlasy má taky modrý. Je to divný, ale -" zasekla jsem se nad Miiným výrazem, co se podobal křesťanovi, jenž právě uzřel Ježíše na toustu, a zeptala se jí: „Seš vpohodě?" Odpovědí byl ten samý výraz, jen ho doprovázela slova: „To musel bejt fakt dost dobrej kus!" Následovalo mírné pootevření jejích přertěnkovaných (Helena slovník 2015-16) plných rtů. A taková byla naše konverzace na promrzlé zastávce autobusu celou dobu, dokud zmíněný autobus nepřijel, a do kterého - k mému i Miinému velkému zklamání - nenastoupil onen kus, jak má kamarádka s oblibou nazývá všechny hezké kluky.

Kromě toho, že jsem se nesmála lidem, jsem zaznamenala taky to, že s Miou to mizí. Kolemjdoucí v podpatcích se slušně vymlátila na chodníku naproti přes silnici, a my jsme neudělaly nic jiného, než se smály. Pak jsme uvažovaly nad tím, že bysme to zvládly líp, a pak se vrátily k původnímu tématu, Patrik. Celou cestu autobusem jsem s mrtvým pohledem a sluchátky v uších koukala z okýnka na polozmrzlou krajinu, včetně zvířat. Něco nám bouchlo o střechu, možná to byla umrzlá veverka s ořechem. S klasickou verzí, že to byla prostě nějaká šiška támhle z nějakýho dubu (Helenina encyklopedie stromů 2015-16), bych se totiž nesmířila.

Po náročné cestě, plné moderní pop-rockové hudby, zamrzlých veverek s ořechy a nesmyslných úvah o všem možném, mě řidič vyklopil na zastávce, a já se pomalu šourala domů. Navzdory silnému větru a štěrkovým, omítkovým i listnatým lavinám jsem se domů nakonec došourala a hodila svou tašku pod stůl v kuchyni. Bylo odemčeno, ale známky života nebo rodičů nikde, což se dost třískalo s faktem, že na plotně naproti mě pískala konvice s vodou a z patra se ozývalo šumění matčina rádia s nějakým nakřáplým hitem z roku raz dva před Kristem. Vodu jsem vypla, protože nechat tu konvici vybouchnout mi lákavě neznělo, ale spíš než abych vyšla schody a vypla i rádio v patře - což mi taky moc lákavě neznělo - jsem přes byt dost hlasitě požádala rodinu, aby si nehráli na schovávanou, ale nic. K mému velkému zděšení se s klapnutím dveří do pokoje vloupala má přepudrovaná matka ověšená taškami z Tesca, jak vánoční strom, a už ve dveřích mě stihla zaúkolovat. Tím autem mě mohla vyzvednout -.- ...
1. Udělat kafe
2. Vyložit nákup
3. Vypnout tu rachotinu v patře
4. Vzít Vanillu na veterinu
Nutno dodat, že o 4. bodě se jen letmo zmínila s tím, že bych mohla být tak hodná. Každý by mohl. Já, ona, fotr, bratr - a jo, já zapomněla. že on jde na veterinu s notebookem!
2000 yearzz later ...
Matka sedí u svého pracovního stolu a s kafem vypisuje faktury, zatímco já řvu na bratra, aby vypnul to rádio a dávám do skříňky poslední surovinu = schovávám ji za všechny možné cereálie a marmelády, aby ji nikdo kromě mě nenašel ... MOJE NUTELA!
A hotovo. Ještě tu kočku a mám všechno z krku.
„Vanillaaa?? Či či čí!" rozešla jsem se bytem a hledala tu svou huňatou a krémovou kouli chlupů a špeků. „Vaaaniilaaa! Či čí! (mlask mlask)" Bože! Já tu kočku zabiju! „Notaak! Mrháš mým drahoceným časem!" zařvala jsem a v tu samou chvíli se kočka záhadně objevila sedící a šilhající do stran vedle gauče. Měla tak nevinný, nicnetušící a roztomilý výraz, ale to mi nebránilo v tom ji vzít, nacpat do tý už nějakou dobu těsný přepravky pro koťata a prostě s ní na tu veterinu zajít.

V čekárně bylo neobyčejně hodně lidí. Fronta před námi sestávala ze dvou obtloustlých mužů, z nichž jeden byl plešatý s buldočkem a druhý vlasatý, ale za to bez buldočka. Namísto něj měl nějakého zakrslého teriéra či co. Dále také nespočet žen, asi čtyři. Všechny vychrtlé, vlasaté s trvalou, nebo velmi kvalitní parukou, kterou by kvůli pětidolarovce nasadily svému mazlíčkovi třeba na zadek, šaty z hada a boty na možná 20ti cm podpatcích (ok, přeháním, ale víte co chci říct). Poslední žena byla lehce přes váhu, husté černé vlasy, upnuté džíny a mikinu, kterou už by si neoblékla snad žádná bytost ani v mé věkové kategorii. Tři ženské měly každá po jedné čivavě a siamské kočce a ta ehm. ... tučná žena měla čokoládovou (jako barvu) dogu. Nemohla jsem si také nevšimnout kluka, který seděl úplně v rohu místnosti v šedé mikině s kapucou přes hlavu a černých džínách, na kterých byl řetěz. Od pohledu měl dlouhé nohy. Mezi jeho holeněmi koukala zpod židle vlčí hlava. Byl tam schovaný už podle té hlavy velký černý huňatý vlčák, na krku měl bílý jednoduchý obojek s kovovým nápisem, který jsem nepřečetla, protože jsem seděla na špatném místě. Napadl mě Patrik, ale tenhle kluk se mu tělem vůbec nepodobal. Kromě těla mi Patrik přišel dost sebevědomý na to, aby si nezakrýval tvář.
V čekárně bylo dost lidí a podle mých matematických skillů jsem zjistila, že -krom toho, že mi hvězdy nepřejou- do ordinace vejde jeden člověk za cca 40 minut, takže jsem to po náročném dni zabalila a s přepravkou nacpanou chlupy jsem usnula.

Trochu se to useklo, aby to nebyla taková nuda. Nemyslím, že by to nějak pomohlo, ale pokud se najdou nějací čtenáři, tak snad jo. Btw, dík za přečtení u 3. kapitoly, nějak se to teď v pololetí prostě nedalo, snad se moje aktivita zvedne.