Scesta

20.

„Myslíš jako že vymažou jen mě, nebo všechno?"
„To je.. ale hnusná otázka. Proč mě do toho nutíš?" zaúpěl a s hlubokým výdechem si prohrábl vlasy.
Kdybych zmizela jen já, mohla bych zůstat alespoň při vědomí, že tam někde žijou. Sice bezemě, ale přesto spokojeně a.. žijou.
Kdyby zmizelo všechno - mohlo by se vůbec stát něco horšího?
„Tak jak teda?" naléhala jsem na něj. Chvíli mlčel a koukal do země.
„Počkej, já přemýšlím," zamumlal, „taky to není zrovna jednoduchý."
„V čem? Prostě je to jedno, nebo druhé! Není nic mezitím!" Ten tón jsem si uvědomila až tehdy, když sebou Patrik silně škubl a vykulil na mě oči.
„Neřvi na mě, snažím se ti pomoct.."
„Já.. promiň, ujelo mi to," protřela jsem si rukou oči a otřela si nos. Dopadaly na mě divné emoce. Vlastně jsem nevěděla, co chci. Teda.. spíš jak se dostat k tomu všemu zároveň. Aby nic nechybělo.

Co jsem vlastně ve svém životě udělala špatně? Byla arogantní? Zlomyslná? Škodolibá? Možná jo, ale.. přece někde hluboko jsem ta hodná a milá dcera, která má rodinu a přátele.. a všechno ostatní.
Nebo ne?

„Vlastně.. z bezpečnostních důvodů se rodině změní jméno a vzhled," zamumlal po chvilce s hlavou v dlaních, ale pak se narovnal, „občas se přidá člen rodiny, ale to je hodně individuální."
„Fajn, takže já si je budu pamatovat, ale oni mě ne. A nemám možnost je jakkoliv kontaktovat nebo šanci je najít," zachrčela jsem tiše a koukla mu do obličeje. Vypadal, jako by se mě i trochu bál. „Proč se tváříš tak vystrašeně?"
„Vím, že je to vážné téma. Nechci se tě nějak dotknout, protože to pro tebe asi-"
„Asi?"
„... určitě není lehký. Je to špatně?"
„Né."
„A už ses teda rozhodla?"
Nechápavě jsem se na něj zadívala a on pochopil, že ne.

Nechal mě sedět v parku nějakou dobu samotnou. Potřebovala jsem to. Přemýšlela jsem o všech možnostech a o tom, jak moc se na mě psychicky podepíšou. Došla jsem k závěru, že všechny budou mít na mou psychiku stejný dopad.
Neznala jsem detaily všech možností, protože jsem neměla chuť je z Patrika tahat, proto jsem vycházela jen z toho, co jsem věděla.
Ve všech kromě jedné z možností bych trpěla a moje rodina by na tom byla vcelku stejně, jako doteď. Vlastně by žila stejný život do doby, než bych se vrátila. Nic by se od dnešního dne nezměnilo. Jen já.

„Máš ještě trochu času, rozmyslela ses dobře?"
„Nebudu to měnit, už jsem se vybrečela, vypřemýšlela a nechci se dostat zpátky do stadia vybírání mezi těmi příšernými možnostmi," vychrlila jsem ze sebe a zhluboka se nedechla a vydechla.
„Fajn, to chápu."
Chvíle ticha.
„Můžeš se ještě rozloučit. Sice ne přímo osobně, ale můžeš," pousmál se na mě. Rukama se opíral o kolena.
„Jak to myslíš 'ne přímo osobně'?"
„To ti nedokážu vysvětlit, chceš nebo ne?"
Přikývla jsem. Vzbudil ve mně zajímavý pocit nedočkavosti. Ale ne tak, že bych se těšila, že už to bude za mnou a nebudu na to muset myslet, ale že to teprve přijde.

Zřejmě s těmi změnami čekali, až bude definitivně po tom... přijetí do Systému.
Stáli jsme prostě před barákem a koukali na něj, než před dveře vylezla usměvavá rodinka. Mamka neměla ty příšerný malovátka, bratr nedržel iPad a taťka v náruči hladil Vanillu.
Na tu kočku bych skoro zapomněla!
„Čičíí.."
Nastražila uši, začmuchala, ale jen na mě koukala. Všichni se na mě dívali. Bylo to frustrující, ale zároveň to bylo jako kdybychom byli všichni spolu. Chtěla jsem vykročit, ale Patrik mě za paži stáhl k sobě a zavrtěl hlavou.
„Proč ne?" nechápavě jsem ho sledovala a pak obrátila touřebný pohled zpět k rodině.
„Protože je tam bariéra," zamumlal, sám popošel a ťukl prstem do 'ničeho' jako želé. Jen v odobě zdi. Dost mě mrzelo, že můj poslední kontakt s nimi bude takový.
„Můžu tě o něco poprosit?" znova jsem se podívala na Patrika, tentokrát s psíma očima. Kývl. „Mohl bys.. je vyfotit a nechat mi tu fotku vyvolat? Byla bych ti moc vděčná." Zprvu na mě zíral dost překvapeně, ale pak pokrřil rameny a znova kývl.
„A chceš tam být s nimi?" pousmál se a postrčil mě skoro až do 'zdi'. Byla jsem jim dost blízko, snad metr. Vycvakl nás všechny, dokonce se na té fotce i usmívali. Všichni. Byla to jediná možnost, jak je všechny neopustit a nechat si je u sebe.

~*~

„Řekni mi, na co jsi myslel, když ti s ní utíkal před očima!! DĚLEJ. Já nevím, něco se pokazilo. Prostě.. běželi jsem za nimi, ale on to zamknul. Nesnáším ho, nenávidím. A ji zrovna tak.. měla být potrestaná, jako všichni! Není ničím výjimečná! Je úplně stejná jako byla ona.. obě jsou.. byly stejné.. je stejná jako byla ona.. a musí být potrestaná úplně stejně. Nezaslouží si žít, ani fyzicky, ani psychicky. Musí být mrtvá zvenku i zevnitř... jako ona.."

Je pozdě, Felixi, je součástí Systému, už s tím nic neuděláš..

THE END