Scesta

14. Satan

Heeeeej.
Heeeeeej.
HEEEEEEEEJ.
Po navrácení do reality, která mi oproti realmě, ze které jsem se teď vrátila, připadala jako přišla jako ta nereálná, do které jsem se dostala předtím (všichni víme o co jde, viz doslov), jsem pomalu a nemotorně zaostřila na luskající ruku před obličejem. Chytla jsem ji a držela na místě.
„Nech mě alespoň zaostřit."
„Na to není čas, zlato." Ruka se vytrhla z mého sevření. Moje oči zaostřily na tmavě-šedovlasou hlavu se světlejší šedou mikinou. Za ruku mě tentokrát chytil Felix, vedle židle nalevo odemě seděl i ten černý hnusný vlčák.
„Co ty tu-"
„Děláš? Mám tě na starost."
„Na starost mě má-"
„Patrik? Neprošla jsi jednoduchým tříotázkovým testíkem, který by dalo i dítě v první třídě."
„Take to nebyl-"
„Sen? Ne."
„Přestaň konečně s tím-"
„Doplňováním?"
„Ne, skákáním do řeči!" prskla jsem podrážděně. Vážně už mě vytáčel. „A pusť mě." Pustil. Stáhla jsem ruku k sobě.
„Tak co tvoje jizva?"
Jakmile to dořekl, do holeně se mi opřela ostrá bolest, jako u Mii, když jsem na nohu nemohla došlápnout.
„Jizva..!" Vždyť jsem úplně zapomněla. Proč jsem vůbec tak rychle přešla skutečnost, že mě vylákal z divadláku dřív, nechal mě při faktu, že psi mluví, a pravděpodobně mě do holeně řízl.. nehtem? Až teď mi došlo, jak je ta představa odporná, na těle mi naskákaly pupínky.
„No jo, jizva. Nekontrolovala jsi ji?"
„Ne, měla bych?"
„Né."
„Takže jo?"
„Néé."
„Víc ironicky by to nešlo?"
„Ale jo, šlo."
„Na tohle nemám čas," zavrčela jsem, ale pes mi nedovolil vstát od stolu. Beztak bych se na něj složila po tom, co bych na pravačku prostě nemohla došlápnout, bolestí jsem křivila obličej i při sezení.
„Ne, to nemáš, ale zato máš skoro centimetr hluboký škrábanec na holeni." Usmál se a úlevně vydechl, jako by si oddychl, že mě na to konečně upozornil.
„A co s ním?" Protočila jsem očima a vstala od stolu. Pes na mě výhružně vycenil špičaté zoubky a upozornil mě tak, že není dobré od stolu odcházet, asi nechápal, že s jizvou na noze, která štípe jak *****, asi od stolu ani odcházet nehodlám.
Felix se ze své židle zvedl, klekl si předemě na jedno koleno a zvedl mi pravou nohu necelý půl metr do vzduchu. Stále jsem na ní měla obvaz z - tuším - středečního večera, nebo čtvrtečního rána, vážně nevím kolik bylo, když jsem se u Mii probrala, ale noha bolela více teď než předtím.
Z téhle pozice jsem začínala chápat, co Mia na Felixovi vidí. Přeci jen je to možná její typ, jen o pár cenťáků vyšší než průměr, vlastně kromě výšky vypadá téměř stejně jako Patrik, až na rysy v obličeji a stavbu těla. Narozdíl od něj má Patrik vrásky od úsměvu, ne od škodolibého úšklebku (jen mi to tak přišlo, netuším, jak opravdu vypadají vrásky od zlomyslného šklebu ._. ). Taky barevně jsou oba trochu odlišení, Pája je víc do modra. Předtím jsem si nevšimla, ale Felix má kromě džín i černé oči. To mě nepřekvapilo, spíš mě překvapil pes s až průhledně šedýma očima jako zakalený křišťál.
„Jsi rád středem zájmů žen?" vypadlo ze mě najednou. Ticho už bylo moc dlouho, oba jsme se jen tak prohlíželi a střetávali pohledem.. on.. na různých místech. Na chvíli jsem dokonce ignorovala bolest v noze.

„Nejsem jako Patrik."

Wat? Jak jako Patrik? Vždyť -
„Patrik středem zájmů žen vůbec není," popřela jsem a zadívala se na Felixovu něžnou ruku, která zrovna (po vyhrnutí legín pod koleno) odmotávala čtyři dny starý obvaz z mojí nohy. Každé odmotání byli trochu bolestivější, než bylo to předtím.
Z neznámého důvodu ve mě Felix nevyvolával obavy ani nedůvěru, ale spíš pocit, že by ve mě něco takového vyvolávat měl.
„Divila by ses," šeptl s poloúsměvem a stáhl mi z nohy poslední část obvazu. Ta bolela stejně, jako když při depilaci.. (-.-). Doteď jsem se na holeň nepodívala, ale docela jsem toho teď litovala. Z jizvy se stala černá tlustší křivka ve tvaru trhliny a od ní se větvily menší prasklinky, rozlévaly se mi po celé holeni až k lýtku a přes kotníky. Celá jizva ale nebyla trojrozměrná. Vlastně vůbec nebyla 3D. Vypadalo to spíš jako tetování, které se vám rozlézá po noze jako pavouk. Eew.
„Co to je?" zkusila jsem odvést téma od Patrika, bez ohledu na to, že jsem to sama vytáhla. Nečekala jsem, že vyrukuje s něčím takovým.
„To je Favilye. Kebusky podraz. Objeví se to vždycky, když neprojdeš testy," objasnil mi jednoduše. Je to už dlouho, co mi někdo normálně a smysluplně odpověděl.
„Jakými testy?" Naklonila jsem hlavu a trochu přivřela oči, dost jasně jsem si nevybavila situaci před Felixem, kdy mi zamrzl mozek.
„Tři otázky, tři odpovědi, třikrát špatně. Ende." Vstal a pustil mi nohu. „Dáme ddebatní kroužek, nebo už jsi informovaná o všem od Patrika?"
„Debatní kroužek. Patrik mi nic neříká." Výraz mi trochu seschl, když se o něm Felix znova zmínil. Možná to ví, a tak mi dává na výběr. Mimo to..
„Tak se půjdem alespoň projít, ne?"
To si děláš prdel?
„Ne, nepůjdem. Zůstaneme tady. Ale pes se může proběhnout na zahrádce," věnovala jsem bubákovitému vlčákovi falešný úsměv, asi to poznal.. Na Felixovo kývnutí ke dveřím poslechl a dřevem v pantech prošel bez otevření a sebemenších problémů.
„Fajn, tak.. začneš? Máš nějaké otázky?"
„Jo, to mám.. začnu třeba u Patrika."

Prostě realita jí přišla jako realma, ze který se vrátila (a obráceně).

Nazdar děcka, fakt se omlouvám, že kapitoly vychází kratší a nepravdielně, ale začínám zjišťovat, že to není domyšlený, takže celý dny dumám - kromě smyslu života - nad tím, jak odstranit nedokonalosti (tohle slovo se sem nehodí.. ani ke mě ne ._. ). Díky za pochopení a 136 přečtení (nevím proč, ale to číslo mi přijde děsně magický).
Užijte si čtvrt na jednu ráno. ;)