Scesta

11.KnK

Plynuly dny, týdny, měsíce, roky a já se stále mořila se školou.

Vlastně to byly jen dva dny o víkendu a školou jsem se teda vůbec nemořila. Nejsem dobrá lhářka ani herečka.
Nicméně víkend určitě nebyl jako každý jiný. Byl to opravdu ten nejsmolnější víkend v mém nanicovatém životě (Vanilly určitě taky, několikrát jsem jí zapomněla nasypat spešl krmivo). Ani prvních pár dní na střední nebylo tak smolných jako tyhle.

Unaveně jsem si povzdechla a zamíchala dřevěnou věcí kuře snažící se na pánvi usmažit, přitom jsem palcem nohy kroužila na dlaždici. Pantofle byla někde za mnou. Byla jsem unavená k smrti. Unavená z veškeré smůly, kterou jsem v tomhle týdnu měla.
Zrovna jsem se chystala zcedit rýži, když vtom zazvonil zvonek u dveří. Pustila jsem kastrol rovnou do dřezu a celá rýže se smíchala se zbytky vody, kafe, lístků od koření a kousky zeleniny. Praštila jsem utěrkou a svou hlavou o stůl a na pár sekund zavřela oči. Chtělo se mi brečet.
Crr
„Jo! Už jdu!" vykřikla jsem a donutila svou páteř k napřímení, pantofli jsem nechala za sebou a jen s jednou došla ke dveřím otevřít. Jen těžko jsem vnímala Patrika, který v nich stál. Hned jsem se zase otočila a došla vypnout kuře na pánvi. Bylo jen lehce připečené, ale to bylo jedno. Opřela jsem se rukama o linku a zhluboka se nadechla.
„Máš kuře?"
„Kuře jo."
„Rýži taky?"
„Ne."
„Vypadáš unaveně."
„Nekeceej."
„Nekecám, jsem lepší lhář než ty."
„Jak to s tím souvisí?"
„Nesouvisí. Jak pokračuje tvé hledání pravdy?"
Odpověděla bych nijak, kdybych alespoň věděla, co myslí slovem pravda. A on se na mě koukal docela soucitně, určitě by to pochopil.

PATRIK
Tiše vydechla a řekla přesně to, co jsem čekal, že řekne.
„Ani nezačalo."
Měl jsem pravdu. Přistihl jsem se, jak protáčím očima, a došel k ní až k lince. S ohledem na nedostatky ohledně mé fyzické vytrvalosti to bylo po náročné půlce dne velmi těžké, ale zároveň jsem cítil povznášející pocit sebepokoření, a to i přestože se mi ve vteřině podlomila kolena. Byl jsem nucený opřít se rukou o linku.

Pff, jako by zrovna na tvém postavení vůbec nějak záleželo.

Znechucený vlastní vzpomínkou jsem potlačil chuť zvracet a vzal hrstku neštěstí kolem ramen.
Chtělo se jí brečet.
Hm... měl jsem dojem, že tohle neudělá, divné. Tak hrozný ten týden nebyl.
„Takže kuře na kari není," zamumlal jsem zklamaně. Byl jsem zklamaný. Slíbila mi to. Pak po mě hodila ten svůj tojakovážně pohled a zklamání mě hned přešlo.
„Ne, není." Měla fakt blbou náladu.
„Potřebueš pomoct."
„Cože?"
Je ta holka hluchá?
„Že potřebuješ pomoct," zopakoval jsem a ona zavrtěla hlavou. Ne? Kývl jsem a ona znova zavrtěla hlavou. Tak jsem znova kývl.. a znova.. a pak už ne, protožeee..
„Víš, co potřebuju?!" zavrčela na mě.
„Pomoct?" Teď už jsem jen odhadoval, neodvážil jsem se vědět.
„Ne! Potřebuju, abys mi vysvětlil, o co se mém životě snažíš!"okřikla mě. Představa Felixe topícího se v bazénu mě odvedla od myšlenek na konverzaci s neštěstím.
„Jak ti mám vysvětlit, že ti to nemůžu vysvětlit?"
„Proč ne?"
„Prostě to nejde, ber to jako další fakt."
„Seš hroznej!" zasyčela na mě, shodila mou ruku ze svých ramen a odešla nahoru do pokoje.

Au.

Pravda, docela mi tím zkazila náladu, ale ne tak, abych se na ni úplně vykašlal. Přeci jen ji mám na starosti. A navíc.. co si slibuje od toho, že mě tu jen tak nechá? Přistihl jsem se, jak mi nad tou myšlenkou nepatrně cukly koutky úst.
To kuře vypadalo dobře, prostě jen dovařit rýži. Co je na tom tak těžkého? Aah.
Je hrozně paličatá, nesamostatná, protivná a všechno bere děsně vážně, jako kdyby na tom závisel její život. Což nezávisí, neumře. Maximálně si něco udělá.. svou vinou. Mimo to.. můj odhad se horší čím dál tím víc.

HELENA
Vyšla jsem prvních pár schodů a uvědomila si, že jsem ani za polovinou nespadla. Z touhy brečet se zrodila radost, kterou ovšem zdemoloval práh mého pokoje, o který sem zakopla. V prvních vteřinách obličeje připláclého na podlaze jsem měla pocit, že se můj nos narázem posunul až do poloviny lebky. Ani jsem se nenamáhala vstávat a doplazila se po parketách k posteli, kam jsem se rukama vytáhla. Nevím, jestli ve mě převažoval pocit únavy a sebelítosti, nebo jsem byla uražená, protože mi Patrik nic neříká a v důsledku toho taky nic nevím. Je hroznej.
Prsty jsem opatrně prohmatala svůj nos a pokusila se ho narovnat. Bezúspěšně. Něžně jsem po nose přejela palcem a připlácla jsem na něj polštář s nadějí, že ten mu pomůže. Nepomohl.
Po půl hodině ležení v posteli a téměř nicnedělání (vyjma životních funkcí) se -
„Heleno! Nebuď uražená! Pozdní oběd!!"
Stáhla jsem polštář z obličeje a podívala se ke dveřím.
„Díky, ulehčil jsi mi rozhodování o pocitech," zamumlala jsem. „To ti trvalo půl hodiny uvařit rýži?!" křikla jsem shora. Za protáčení očima jsem vstala z postele, došla ke dveřím (přičemž ještě stihla šlápnout na tužku, gumu, téměř uklouznout po sešitě a skoro znova zakopnout o ten debilní práh), otevřela a sešla schody (ze kterých málem spadla). Pohled mi skončil na modré hlavě, která zrovna servírovala kuře na kari.

On si s tím nedá pokoj.

Do tváře se mi vehnala trocha radosti, bylo divné vidět výraz někoho, kdo týden čekal na své zjevně oblíbené jídlo, jak ho teď sám připravuje.. ještě k tomu když mu ho slíbil někdo jiný. Docela mě to mrzí.
„Vystydne ti to," zamumlal a zvedl ke mě pohled. Dobrá nálada vypadá jinak, ale špatná taky. Bylo to něco mezi tím.
„Zlobíš se..?" zamumlala jsem taky a sedla si u stolu. Zvedl ke mě svůj tojakovážně pohled (viz. doslov) a lehce zavrtěl hlavou.
„Né, jistěže né, nemám proč. Jen jsi mě trochu ranila, nic víc," pokrčil rameny.

.. Cože?

„Co? Jak ranila?"
„No.. prostě ranila." Ukazováčkem si přejel pod okem, jako kdyby si stíral slzu.
„Ty brečíš?" překvapeně jsem zamrkala a skoro se i usmála - překvapením samozřejmě.
„Cože? Ne," zasmál se, „teď ti to totiž vrátím." Na tváři se mu objevil zlomyslný škleb. Odkašlal si:„Ehm.. budiž, já jsem hroznej. Víš, jaká seš ty? Paličatá, omezená, protivná a nesnesitelná."
„Cože?" Cos to o mě teď řekl..? „To není pravda."
„Ale je."
„Není, ty seš o hodně horší. Hroznej bylo moc obecný ty ..namyšlenej, vtíravej a otravej tajnůstkáři." Vrátila jsem mu to se seběvědomým úsměvem.
„Haha. Odtažitá cibule."
„Modrohlavá špejle."
„Mamko."
„Cvoku."
„Divoženko."
„Kuchtíku."
„Smolařko."

Chvíli ticha doplnilo třísknutí vidličky o talíř.
„Tos docela přehnal, nezdá se ti?" zasyčela jsem.
„Ani ne, ale dám ti za to možnost dvou nadávek za jednu.. nebo mě necháš mluvit, zrovna jsem ti chtěl říct o tom, jak najít pravdu."
„Jak jako 'zrovna'?"
„Jako zrovna po tom, co ti vrátím to hroznej. A jez, fakt to budeš mít studený."
„Ty taky."

***

Tak se mi konečně dostalo baterie a po zpětném přečtení této kapitoly taky faktu, že je to znova o ničem. Pořád jen samé náznaky, které vám nic neřeknou. No jo, je mi líto, vážně, ale slibuju, že v příští už to.. určitě...eeh... dodělám. 😁

P.S.: Kromě toho mi včera asi múza (ů/ú ._. ) kromě líbání taky doplňovala čisté nitky do uličky nápady a nálada na psaní -> pravděpodobně na sobě budu pozorovat větší aktivitu ._.
P.P.S.: tady je, fešák 😁

sry za kvalitu.