Scesta

9. Měníí

„Jak jsi si večer mohla nechat ujet autobus?! Kdo na to má dohlížet?! Máš si to hlídat! A nechala jsi zapnutý radiátor!!"

Objasním situaci. Stála jsem ve dveřích, s klidným srdcem jsem zrovna odkopávala boty z nohou, bunda zůstala na zemi, když vtom se předemnou objevila soptící matka a spustila..

„Vcelku jednoduše, když mi ujel autobus, nemyslíš?" odsekla jsem a obešla ji, ke všemu do ní decentně strčila. Chytla mě za rameno a jemně ho stiskla.
„Nebuď drzá, nebo dostaneš pár , milá zlatá." usmála se a pustila mě, pak se začala oblékat. „Jdu nakoupit .. Gábi?? Pohlídej svou mladší sestru!" křikla na bratra s úsměvem do patra, zatímco mizela ve dveřích.. stihla mě ještě zpražit velmi nepříjemným pohledem.
Vyjeveně jsem zírala na dveře, které za sebou třísknutím zanechaly prasklá futra, a snažila se popadnout dech. Takhle hnusná na mě už dlouho nebyla, naposled když mi bylo tak osm, devět maximálně.
Vyšla jsem schody a sáhla na kliku od svého pokoje. Když jsem zatlačila, ruka mi po ní sklouzla a já hodila hubu přímo do svého pokoje, rána jak z děla.. a první co slyším, je Gábíkův smích. „Čemu se tak směješ?! Blbečku .." zasyčela jsem podrážděně a sesbírala se ze země. Poté co jsem utřela kliku, musela jsem se taky pustit do úkolů, které sice normálně nedělám, ale proč neudělat vyjímku? Patrik se mi neozval, Miu asi praštil někdo větvičkou jmelí do palice, už v říjnu, a z Felixe je blok betonu. Možná bych pak mohla zavolat Mie, co s tím asi udělali?
Vytáhla jsem sešit z matiky, položila ho na stůl, roztrhanej jako vždycky. Když jsem z tašky vzala propisku, rozsypala se mi v ruce na kousky, zřejmě vypadla pružina. „Hmm, sakra." sykla jsem si a z penálu vytáhla bombičkové pero. Pohodlně jsem se usadila ke stolu a začala psát, načež mi u pera v půlce příkladu praskla bombička a inkoust se propil sešitem až na desky. „No to si děláš - mm." kousla jsem se do rtu a rychle vzala pero, bombičku jsem hodila do koše a zmizela v koupelně, kde jsem ho chtěla umýt. Jakmile jsem pustila vodu, rukou mi projel silný šok kvůli vařícímu proudu z kohoutku. Tohle už snad není normální. Srovnala jsem vodu a pero vklidu umyla, utřela do bratrova bílého ručníku a vrátila se do pokoje. No jo, co s tím sešitem ..? Stejně je teprv říjen, pár korun mě nezabije.
„Mami?"
„No? Co chceš?"
„Potřebuju, abys mi koupila velkej kostkovanej sešit na matiku, ten svůj jsem polila inkoustem."
„Bože, ty seš kravka, viď? No jo, ale seberu ti to z kapesnýho."
„Jojo." přitakala jsem, stejně mi žádný nedává. „Díky." zavěsila jsem a vytáhla prozměnu biologii. Z té si jen budu číst. Pak mě napadlo, že si udělám čaj. Venku byla zima jak v mrazáku a mě vypnuli radiátor, tak proč ne. Postavila jsem vodu a dala na stůl hrnek s černým čajem, mezitím jsem se koukala na nějakej sitcom co zrovna dávali v televizi, byly tam docela dobrý vtipy. Když voda dovařila, zalila jsem čaj. Kus jsem nechtěně vylila vedle a spálila si nohu. Hhm..! Tak sě si řekla, že si jednou za čas trochu osladím život a přidala jsem do čaje lžičku cukru. Vynesla jsem svůj lektvar do pokoje a spokojeně se s bužulí usadila na posteli.

„Fuj! Co je to za hnus??!" vykulila jsem oči a přes všechnu nechuť spolkla to, co jsem se odvážila nazvat čajem. Hned se mi zvedl žaludek, ale rychle jsem na to přestala myslet. Popadla jsem hrnek a seběhla schody, kde jsem ďábelsky hnusnej obsah hrnku vylila do dřezu. Koukla jsem na boxík s bílými krystalky a nápisem sůl. No jasně, jak prosté. Bleh.. fakt to byl hnus. V konvi ještě zbyla horká voda, a tak jsem si udělala druhý čaj. Tentokrát jsem boxík zkontrolovala, a dokonce jsem ho i ochutnala. Začalo mě štípat na jazyku, něco hnusnýho to bylo. Kouknu na boxík, cukr. Kouknu na čaj, zázvor. „Tak tohle už fakt není vtipný!!" prskla jsem a znova čaj vylila, umyla jsem hrnek a šoupla ho do police, chuť na čaj mě zcela opustila. Bratr se mezitím držel zábradlí a přes něj smíchy nepřepadl.
„Aaahaha! Ale ... jo, je to vtipný ...!" vydal ze sebe při záchvatu a jak se smíchy válel na podlaze, odkutálel se do pokoje.
Celá rudá (-.-) jsem vyšla po schodech do pokoje, kde jsem si taky ukopla malíček o skříň a následně ještě spadla, když jsem po chycení nohy ztratila rovnováhu.. naštěstí na postel. Unaveně jsem vydechla a vztekle jsem si zkousla ret. „Mmmh...! Tohle snad ani není možné ..." přetáhla jsem si přes oči předloktí a v důsledku toho NIČEHO co jsem viděla, jsem taky usnula (původně zesnula).
Probudil mě hlas někoho, řekla bych, že mě doslova tahal za ruku... on, ne ten hlas, těn říkal něco jako vstávej ty vochechule a několikrát zopakoval slovo vstávej. Nechala jsem se stáhnout z postele na tvrdou zem v očekávání toho, co udělá. Neotevřela jsem do té doby oči.
„Vím, že mrtvá nejsi." řeklo to a zatáhlo mě za vlasy až jsem - „AU!" - vyjekla.. jo. Chytla jsem dotyčného za ruku a otevřela oči. „Gabrieli?! Idiote!" než jsem to dořekla, bratr mě pustil a znova VSSNP (válel se smíchy na podlaze). Vstala jsem a odkutálela bratra ze svého pokoje, přičemž jsem sama spadla. Matka zrovna přicházela domů.
„Helí!! Pojď vyložit nákup!!" zařvala na mě.
„Jo! Už jdu!"
„ALE HNED!!"
„JOOO!!"
„A nekřič na mě!!!"
V tu chvíli už jsem měla vymyšlené, co budu večer dělat. Vezmu si švihadlo, půjdu na zahradu a tam si hodím mašli... „DĚLEJ!"

Představte si, že tak poklidně vykládáte nákup. Najednou vám upadne kečup, za ním krabice s ceráliemi, za ní mlíko a nakonec novej hrnek (plast), uf. Dneska už na to fakt nemám nervy. Posledních pár věcí ..
Máslo na zemi.
Chleba na zemi.
Džus na zemi.
Kapesníky na zemi.
Kuřecí stehna na zemi.
„Jak to vykládáš?! Ježiš dej to sem! Si to udělám sama .." zasyčela matka a odehrála mě od toho.
Celou dobu jsem radši seděla na gauči a nic nedělala, protože po dnešním failovém odpolední už jsem ani na nic jiného náladu neměla..

Díky za 60 přečtení, je fajn, že to (možná) někdo čte pravidelně. Zanechávám vám smajlíka pro štěstí. 🤑