Scesta

8. To bolí

... nezačala Mia do rozhovoru více zapojovat kluky. Ne kluky jako takové, ale kluky nadmíru podobné popisu Felixe. Taky jsem zaznamenala, že mi v telefonu říkala o projektu, ale doteď se o něm nezmínila. Přestala jsem ji poslouchat a zapřemýšlela, jestli z ní mám zkusit dostat to, proč má dvě čísla. Teda ... přesněji proč na tom druhém mluví jako malé děvčátko, co asi ujelo na skateboardu, ale místo bolestného křiknutí zmáčklo gumovou kachničku v kapse. Taky na ten projekt, ale to není podstatný.
„- No, a tak mě napadlo, že bys u nás mohla příští týden spát." usmála se na mě. Říkala jaký den? Víkend? „Poslouchala jsi mě?" podezřívavý výraz. Když řeknu, že ano, pozná to. Když řeknu, že ne, trochu se naštve, ale vezme to. „Ne, promiň, trochu jsem se zamyslela. Který den?"
„Víkend."
„Jo, proč ne. Nemáme náhodou volno?"
„Máme. To jsi taky přeslechla?"
„Eeh, asi." Jo, udělám to. Hlavně opatrně a pomalu. „Vážně, proč na tom druhém čísle mluvíš jako ... tak, jak tam mluvíš?"
(nádech, výdech) fajn, tak někdy jindy.
„Už jsem ti říkala, že na kluky..."
„To tam fakt nic jinýho nemáš?"
„Tak jasně, že mám, ale to už je dost osobní.. neřekneš to niiiikomuuu...!" zasyčela na mě tiše a ... dobře, říkejme tomu tajemně.
„Komu asi? Jediný s kým se bavím jsi ty ... a Dan, ale tomu nemám důvod to říkat." hlavně by mu to k ničemu nebylo, hehehe.
„Fajn - (natěšený nádech, natěšený výdech) - pár mi jich tam dal Felix, prej bych je mohla potřebovat.. je hrozně milej a pozornej." Fakt..?
„Holka, nejsi jím a těmi kluky všeobecně trochu posedlá? Vytvářet kvůli nim druhé číslo? Kdyby ti věděli co všechno pro ně děláš ..." protřela jsem si oči a zhluboka vydechla. „Předtím jsem řekla, že mi to číslo dal Felix a-" nepatrně jsem se pousmála, ale Mia se začala smát, vyvádělo mě to z pocitu, že vím víc než ona. Přerušila mě:„Ten? Ne, to je blbost." vypadala, že je to pro ni naprosto nereálné.
„Má šedou mikinu, černé kalhoty, řetěz a vlčáka, ne?"
„Jo, ale moje soukromé číslo nikomu dávat neměl."
„Vždyť ho neznáš, co když kecal a teď má tvoje číslo kdejaká bába s trvalou?"
„Jsi snad úplně mimo? To není možný, nikomu by ho nedal, věřím mu."
„Cože?? Jaaak mu můžeš věřit ..? Znáš ho -" pak mi to došlo. „- jak dlouho ho znáš ..?"
„Nevím, asi -" na chvíli se zasekla, prostě výpadek. „- si dvaa a půl roku.." Nemožné.
„Nikdy jsi mi o něm nic neříkala. Říkáme si přeci všechno." není reálné abych o něm dva roky nevěděla. Bláhově jsem si myslela, že vím víc, ale zjevně se už va a půl roku pletu. Ne, nevěřím tomu, že se s ním zná tak dlouho.

Probudila jsem se nevím v kolik, ale bez ohledu na čas jsem vstala z matrace vedle Miiny postele a rozešla se do kuchyně. Měla jsem neuvěřitelnou žízeň, až jsem tomu sama nevěřila.
„Čistá voda..." vydechla jsem pro sebe tiše, když jsem po panákových skleničkách zhltla tak půl litru vody. Položila jsem skleničku na linku a opřela se nad ní lokty. „Máš ty ale jednoduchý žití, závidím ti." sledovala jsem dno skleničky a přemýšlela nad životem takového obyčejného kusu nádobí. „Jen tak si zeješ v polici mezi ostatními, co vypadají stejně jako ty, občas tě někdo vezme, napije se, umyje tě, usuší a vrátí zpátky. Takovou péči chci taky .." zamumlala jsem do skleničky, pak zatřásla hlavou a narovnala se. „Tyvole, na tyhle kecy mám ještě čas.." propleskla jsem se, opláchla si obličej ledovou vodou a rozešla  se zpět do pokoje za Miou. Teda chtěla jsem, ale jakmile jsem šlápla na pravou nohu a uvědomila si jizvu na holeni, zasáhla mě silná bolest a ani jsem nedošlápla.
„Bolí, že?" ozval se hluboký hlas šikmo do prava odemě, v místě dveří do ložnice rodičů. Nic jsem neviděla. Do kuchyně svítilo jen slabé měsíční světlo skrz okno. „Nevyčistila sis to?"
„Nějak jsem na to zapomněla .." zívla jsem. Myslím, že jsem mu tak dala najevo svůj nezájem.
„Zanítí se ti to, rozšíří v infekci a umřeš."
„Myslím, že jsem dost stará, abych rozhodovala o chodu svého života. Jak o té jizvě vůbec víš?"
„Na své činy nezapomínáme."
„My?"
„Všichni."
„Přejděme k tomu, jak se tam ta jizva dostala."
„Nehtem."
„Tvým?"
„Mým."
„Proč?"
„Aby ti po mně něco zůstalo."
„Jizva?"
„Ano, jizva."
„A třeba vynořit se z té tmy tě nenapadlo?"
„Napadlo."
„A vylezeš?"
„Ano."
Opravdu to něco vylezlo ze stínu, který místnost vytvářela. Mělo to vlasy v nějakém meziodstínu (Helena slovník 2016) šedé, nebyly tmavé, spíš světlejší, také známou tmavě šedou mikinu se světlejšími rukávy, černé kalhoty, řetěz a vlčák- ne, ten tam nebyl.
„Ah, nakonec toho psa netaháš všude."
„Ne, vždycky jen když jdu za tebou." ušklíbl se. Když teď vylezl, jeho hlas zněl jinak. Už nebyl tak hluboký, ale normální. Neprojdem se alespoň?" sledoval mě, navlečenou v babiččině noční košili. Chtěla jsem něco říct, ale znova mě udeřila ta bolest. „Zanítí se ti to, rozšíří v infekci a umřeš." zopakoval. O co mu jde?
„Nebudu budit Miu kvůli lékárničce a prohledávat jí dům."
Věděl, že to řeknu, bylo to dost očividné vzhledem k tomu, že v dlani držel obvaz a na lince stála dezinfekce. Předtím jsem si jí nevšimla. Sáhla jsem po ní a natáhla ruku pro obvaz.
„Dáš mi ho?"
„Mia by řekla: víš jak to znělo?"
„A ty řekneš..?"
„Že jo." dal mi obvaz. Obloukem kolem mě prošel pocit zrady, opřela jsem nohu o židli a nalila na ni trochu dezinfekce. Taky se to trochu nepovedlo a z trochy byl tmavě karmínovo-fialový pramen. Zaplácla jsem to kusem ubrousku a začala obvazovat, ale ... nemohla jsem se soustředit při vědomí, že Felix na mě neustále kouká. Když se podíval z okna, hned jsem se uklidnila.
„Pořád to bolí?" zeptal se, když jsem svou práci zakončila mašlí a koukla na něj. Vlastně ... to už nebolelo. „Ono to znova začne. Jdem?" mávl rukou. Jakože teď to nebolí a znova začne? Vždyť-
„- ta bolest je nesnesitelná." zamumlala jsem a pokračovala:„je to jen můj pocit, nebo se ti nějak změnil hlas? Když už jsme u toho psa, je docela dobrej, víš? Protože já nevím, jestli ten hlas za mnou byl jeho, nebo tvůj, ale jsem si jistá, že ten pes tvůj je, tak ti to říkám."
„Fajn, tak asi nepůjdem. Tohle mi stačí." kývl a zalezl do ložnice. Vyšla jsem za ním a otevřela. Sledovala jsem šedou plochu, která na mě za dveřmi čekala. Čistý beton. Nebyla na něm jediná prasklinka. Byl to jen blok betonu.

Díky za vzestup přeštení, skoro 40 :) Čeká mě teď oprava osmi kapitol (připomínám), takže se předem omlouvám za ... možný nárůst upozornění.

To bylo původní změní. Mé rozhodnutí se změnilo, a tak jsou kapitoly opraveny ještě před publikací této. Snad se to ještě víc nepokazilo, než už to je.