Scesta

17. Mise

Wait a second, let me catch my breath.
Remind me how it feels to hear your voice.

První dvě sekundy si mě prohlížel, pak mě objal.. tak silně a .. vděčně? Ne.. vřele.. a vděčně taky. Určitě byl happy jak dva grepy, že mě našel.
„Jsi živá," zamumlal tiše. Z jeho slov jsem cítila úlevu. Pokusila jsem se ho obejmout zpět, ale to už se odtáhl. Pak jsem se zarazila.
„Počkej, jak jako jsi živá?" Přivřela jsem oči.
„Co tím myslíš?" Nechápavě pozvedl obočí a naklonil hlavu.
„Co takhle nějaký jsem rád?"
„Nejsem."
„Tak to bylo hnusný." Dotčeně jsem se na něj podívala a pak se otočila k odchodu. Chytl mě za ruku a stáhl zpátky k sobě.
„Nesmíš odejít.." zamumlal mi za hlavou.
„Proč nesmím?" Sledovala jsem ceduli STAY na zdi ulice předemnou. Chvíli mlčel.
„Protože tě tu nebudu hledat, až se ztratíš."
Marně jsem doufala v jakékoli city a další objetí.

Tak mě napadlo -
„Co Mia? Co s ní bude?" stěží jsem při běhu vyhrkla pár slov.
„Neboj - je - v péči.." vyhrkl Patrik rychle a trhaně, vytrvalostní běh k Eiffelovce ho zjevně zmáhal daleko více než mě.
„Takže jsme - ve Francii..?" vyhrkla jsem znova. Tentokrát mi neodpověděl tak rychle.
„Ne-"

Zrovna jsme probíhali pod Effelivkou těsně vedle její nohy. Když Patrik natáhl ruku a dotkl se jí, prošla skrz jako voda.
Hologram? Kde tohle vzali?
Nestihla jsem nad tím uvažovat moc dlouho, protože mě zatáhl doprostřed věže, kde jsme prošli čímsi, a objevili jsme se na stejném místě, jen bylo víc zalidněné. Najednou Patrik prudce vydechl, chytl se za břicho a trochu se předklonil.
„Dobrý?" vyhrkla jsem hned a přidržela ho, aby nespadl.
„Teď jsme - v Paříži."

Trmáceli jsme se snad přes půlku Paříže docela svižným krokem a ten ignorant mě ani nepustil na pravou Eiffelovku. I když jsme šli pořád dost rychle, zpomalovali jsme a párkrát se i zastavili.
„Patriku? Deje se něco? Vidím, že se ti špatně dýchá."
„Toho si nevšímej, za chvíli tam budem." Prudce vydechl, když jsem se pozastavila.
„Kde?" Sotva jsem to řekla, ňafnul mě za ruku a znova ztáhl do nějaké temné uličky. Mezi úzkými zdmi mohlo být maximálně 3,5 metru. Na každé přilehlé zdi byly jedny dveře, ale jen jedny vypadaly přijatelně. Čím to? No.. těm druhým se skoro ani nedalo říkat dveře, byly to totiž jen jakési polorozpadlé kusy dřeviny, za kterými někdo natloukl několik prken, ve kterých bylo hodně chodbiček po dřevožroutech, jak jim s oblibou říká můj otec.
„Musíš znova," zamumlal rychle a postrčil mě ke dveřím.
„Co? Co znova? Proč?"
„Ty hlasy, při testech. Slyšelas je?"
„Hlasy?"
„Ano, hlasy."
„Hlas.. jo, jeden tam byl, bylo to hrozně nepříjemný.."
„Víš, proč tam byl?"
„Ne."
„Protože Felix sázel na tvoji nepozornost, proto ta jizva, i ten hlas. A ještě než se na to zeptáš, sám mi to řekl."
„Takže-"
„Hele, teď mě poslouchej, za celý život se mi nikdy nestalo, že by ty testy někdo neudělal. Vím, že minule to bylo na nic, ale teď toho bude víc a ty se na to musíš soustředit i přesto, že za to ve své podstatě nemůžeš. Jasné? Ignoruj všechno kolem sebe a soustřeď se jen na ten bankomat." Otočil mě ke dveřím a znova mě postrčil. V transu z jeho žluťoučkých oček jsem otevřela dveře a opět se nechala pohltit černotou. Po pár sekundách se kolem rozsvítila barevná kostkovaná zeď.
„Doobrýý deen!" pozdravil mě vřískavý rozdvojený hlas vycházející z bankomatu proti mě.
„Ale jdi.. už nemluvíš tak pofiderně? Nějak ses vyvinul či co?"
„Aanoo.. jaakoo pookéémoonii!" znova zavřísknul. Proč ty samohlásky tak protahuje?
„Neeee, jako bankomat."
Přistoupila jsem blíž a pořádně si ho prohlédla. Místo matné šedé byl jeho kovový kryt lesklý a obrazovka větší, také „klávesnice" byla rozmanitější.
„Tenhle update je teda pěkně debilní. Co to má znamenat?"
„Oodpoovííš naa ootáázkyy??" vyšlo znova z bankomatu.
„Ne asi. No jo, je to asi ten důvod, proč tu jsem."
„Aa taak too joo.." Začal znít jako na drogách. „Jaké je  tvé celé jméno?" Pokračoval ale normálně.
„Helena Meredith Chalková."
„Aahaa...... to je vtipný."
Heh? Co?
„Kolik žiješ na Zemi pozemských let?"
„15."
„Generuji-generuji-hotovo."
Na obrazovce se objevila otázka, jako tenkrát.

„Co to je za otázku? Nevymyslíš nic lepšího?" zamručela jsem, ale když jsem si to přečetla znovu, jistá odpověď mi hned nenaskočila.
Po chvilce přemýšlení se v pravém horním rohu obrazovky objevil odpočet.
„Fajn, fajn, tak -" Vynerveně jsem stiskla jedno z tlačítek, zřejmě v důsledku toho z postranního repráku vyšel jakýsi tón z Mária. Poznám to, protože jsem ho s bratrem hrávala ještě před rokem. Občas. Vlastně.. celkově ten přístroj vydával různé zvuky z Mária.

„Nemyslíš, že je to osobní otázka?" Poklepávala jsem prsty do desky. Z prostoru, odkud normálně vyjíždí bankovky, vystrčila hlavu nějaká neidentifikovatelná.. pfrre. Netuším co to bylo. Pak to vylezlo celý (...). Byla to nějaká pofiderná zelená obluda s lidskou hlavou a rukama, ale krysím tělem.
„Ew.." zamumlala jsem a dál na krysu přiblble čuměla. Najednou začal probíhat po panelu. „Ne-" hrábla jsem po ní, když se chystala skočit na tlačítko.

„Na posledních pět otázek malém odpovídat hlasově?"
„Ano."
„A můžu mít také otázky?"
„Ne."
„To je od tebe pěkně nefér."
„Byla jsi v posledních čtyřech dnech na pokraji svých fyzických nebo psychických sil?"
„Ne."
„Kdybys potkala starou ošklivou mrzutou ženu s těžkým nákupem, pomohla bys jí?"
„Eee... Ano. Ne." Škubla jsem sebou. „An-ne." Co to je? „ALE ANO!" zavrčela jsem a lehce se praštila rukou do hlavy. „Ano," znova jsem klidně odpověděla, klidně. Na chvilku ve mě utkvěla myšlenka, že ne. Proč, když to vím? Ty jejich výmysly mě začínají vytáčet.
„Kdybys viděla, jak se schyluje k vraždě, pokusila by ses o něco?"
Nad touhle otázkou jsem musela přemýšlet. Čím dál tím víc jsem měla pocit, že moje odpovědi na jeho otázky hodně závisí na okolnostech. Bylo těžší se rozhodovat.
V kapse mi začal zvonit telefon. Ani jsem se nekoukal na číslo a hned ho zvedla. „Kdo je?"
„Přepočítám-odpovědět lze pouze slovy ano a ne. „Ne, tady není Rose.." vyhrkla jsem dřív, než jsem v hlavě přelouskala to, co řekl bankomat.
„Co?! Ne- teda ano!" Koukla jsem na telefon a bez milosti ho vypnula. „Ano, o něco bych se-"
„Kdybys byla na pokraji smrti, požádala bys o pomoc i někoho, kdo se ti příčí ale zároveň je jediný ochotný ti pomoct?"
Započítal odpověď ano, nebo ne???
„Ano, pokud by na tom záležel můj život."
„Koho bys o pomoc nikdy nepožádala?"
Cože..? To snad ani.. co-? Jak to mám.. eeh??!
„Já nevím." Pokročila jsem rameny. S tou odpovědí se předemnou prohnala téměř neprůhledná mlha a v hlavě mi zazněl gong.