Svůj život vedete svobodně, tak, jak chcete, jak je to pro vás pohodlný. Může se stát, že pro ty nahoře to tak pohodlné není a prostě se rozhodnou, že to změníte.. takže vlastně rozhodují o vašem životě. Teď už to není taková svoboda, co?
Představ s...
Veselá zkouška představení vlastní tvorby, fantazie, nápadů, papírů a prostě všeho, co náš tým dohromady splácal, zabrala přibližně dvě a půl hodiny. Má maličkost hrála něco, co scénárista nazval mluvícím lišejmechem (slovník obecný 2016) v šatech. Jednalo se tedy o poloseschlou stařenku, která umí čarovat. Prostě stará pohádková bába čarodějnice. A ne, nemohla to být moderní sexy čarodějka z Bradavic, ptala jsem se scénáristy. Tahle prý působí autentičtěji pro dobu, ve které se příběh odehrává, takže jsem ze svojí role měla alespoň to potěšení, že můžu čarovat a svádět potulné prince v podobě Matiase - vysoký černoch s ořechovým afrem. Co víc si přát? Někde uprostřed mého smýšlení nad potulným princem v podobě Patrika jsem v kapse ucítila silné vibrace svého telefonu. Přestože na Nokie nic nemá, tenhle malej iŠmejd by byl schopnej mi to nohu urvat taky. Vytáhla jsem iŠmejda z kapsy a podívala se na zprávu.
»Už tam nebude co dělat, pojď ven. «A ty seš? »Ten, co tě tak pracně dostal včas na dramaťák.
Civěla jsem na zprávu dobrou minutu, protože jsem nevěřila tomu, že by mi něco takového Patrik napsal po tom, co mě otočil ke škole a řekl ta sladká slova, která chce slyšet snad každá holka ... nestíháš dramaťák.
«To si děláš srandu, ne? »Ne, myslím to vážně, měla bys toho využít. «Jo, vždyť už jdu.
Fakt? Myslela jsem, že většinou mluví vážně, ale až tak? Nicméně svědomí mi v útěku z dramaťáku nebránilo, tak co.
Vyšla jsem na chodbu a rozhlédla se, nikde nic. Nezdá se to, ale školy jsou po páté večer docela strašidelné. Obzvlášť ta naše. Je tu takový klid a ticho, že by Dan mohl procvičovat ježdění na vozíku bez posměchu. Nikde nic. Stále. Došla jsem k hlavním dveřím a vzala za kus železa, kterým se otvíraly. Bylo vážně dost ledové a venku nebylo o moc tepleji než ve školních prostorách. Přitáhla jsem si bundu natěsno k sobě a rozešla se před bránu. Vylezla jsem na chodník a koukla na obě strany. Nikde nic. Pak jsem za sebou uslyšela tiché vrčení. Otočila jsem se. Za mnou stál ten černý vlčák. Ten, kterého jsem viděla v ordinaci s klukem, ted už známým jako Felix, ale ten tu nebyl. Jen ten pes. Ten pes. Přirovnala bych ho k Ďáblovu poslu (záměrně s velkým D), ale na to byl dost realistický. „Řekněme, že není posel Ďáblův, ale Ananasův." ozval se za mnou cizí hlas. Bylo by to vcelku normální, otočila bych se, ale přestože jsem hlas slyšela ZA MNOU, viděla jsem, jak se pohnuly čelisti psa, PŘEDEMNOU. Najednou.. mi to došlo - „ANANASŮV?!" - ne, nedošlo. Za mnou se znova ozval smích, ale předemnou pes kýval hlavou. Kroky za mnou, ale pes šel ke mně. „Co jsi -"
Probudila jsem se před školou. Automaticky jsem sáhla po telefonu, byl v kapse. Zhluboka jsem si oddychla. Podle románu, který jsem posledně četla, by mě alespoň měla bolet hlava nebo tak něco. Psi se asi romány neřídí. Vždyť ke mě šel, ale pak se - Náhle jsem nevěděla co se stalo. Před chvílí jsem to věděla, ještě před chvílí, ale teď? Cítila jsem se jako opilá, prostě okno, nic. I vstala jsem a rozhlédla se kolem sebe- ne, obráceně. Podívala jsem se kolem a pak jsem se pokusila vstát. Kupodivu mě místo hlavy bolela noha. Aby ne, měla jsem na pravé holeni roztrženou džínovinu a pod ní shodou okolností i relativně čerstvou jizvu, která jen lehce pobolívala. Nic hrozného. Tak jsem vstala a podívala se na hodiny: 19:04 V tu chvíli opravdu nemělo cenu vracet se do dramaťáku, končícího za před dvěmi hodinami. Nicméně co dalšího nemělo v tu chvíli cenu, byla cesta na zastávku, protože poslední autobus mi ujel před dvěmi hodinami. Ano, shodou okolností ve stejný čas, jako končí dramaťák. Byla jsem v háji. Lépe řečeno: před školou, sama - jen se svým školním batohem, nikdo nikde, tma jak v - jako v pytli a kolem není jediná živá bytost, možná kromě psa, který napadl moji školu nereálným proslovem, který vlastně ani proslov nebyl. Avšak musela jsem si dát mozek dohromady, protože průběhem posledních cca dvou hodin se stihl rozdělit tak na 50 střípků (nehledě na to, že ho tvoří převážně voda, nbdc). Fakt č. 1 Zatím nemám kam jít. Fakt č. 2 Nevím co mi zabralo dvě hodiny, jestli přesun od dveří školy na beton před bránu, nebo jsem mezitím dělala ještě něco jiného. Fakt č. 3 Psi nemluví. Fakt č. 4 Důvod, proč jsem tam šla, byl Patrik, ale a tím jsem se nestřetla. Fakt č. 5 Zvoní mi telefon. „Ano Mio? Sice nevím proč mi voláš, ale omlouvám se za tu scénu odpoledne." „V pohodě, volám, protože potřebuju pomoct s jedním projektem. Máš u sebe noťas?" „Ne, ale nejsem daleko od tvého domu." „Fakt? Tak přijď, čekám tě." „C-co?? No ... doobře ..?" „Okej, měj se." Telefon položila první. To se nestává. Ten hovor trval moc krátkou dobu. Dalším faktem bylo to, že jsem jinou možnosti než jít k ní neměla. Telefonát rodičům jsem automaticky vyřadila, protože otec teď asi opravuje kanál (zřejmě i se svým náklaďákem, jak ho znám), matka se v koupelně líčí na schůzku s advokátem (ve věci Gwen a její podpatek v břiše někoho cizího) a bratr mě odmítá kamkoliv vozit na motorce.
Ťuk ťuk. Kdo tam? Helí. Jaká Helí? Helí balí Miu v zelí.
„Ahoj.." usmála jsem se a na pozvání vešla do bytu. Sice byl malý, ale velmi ultulný. Zalezly jsme do Miina pokojíku. Často tu nejsem, ani Mia u mě.
Přestože jsme nejlepší kamarádky, netrávíme tolik času jedna u druhé doma. Ani spolu nechodíme do třídy.
Usadily jsme se na posteli a já podruhé začala s omluvou:„Hele... promiň za toho Felixe. Vážně jsem se s tebou nechtěla takhle ... rozejít." Má nejlepší kamarádka na mě chvíli civěla skrz skla brýlí na čtení a pak se jí se slovy uvědomuješ si, jak blbě to zní na tváři objevil ten známý Mia-úšklebek. Oddychla jsem si. Naše konverzace pokračovala jako každá jiná, dokud ...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Děkuju pokud jste to dočetli až sem (i s těmi chybami) a pardon, že teď moc nepíšu, nějak není čas a příběh se skládá pomalu. Snad se to zlepší (+ doslov nebude vždy) Fin 2016
