Scesta

3. Záminka

O dvanáct a půl sekundy později ...
„Takže ehm-"
„Ne! Počkej, počkej! Budu si dělat poznámky!" křikla jsem a seběhla schody dolů do kuchyně pro blok a propisku. Až při zpáteční cestě ve dveřích pokoje jsem si uvědomila, že jsem to mohla napsat do mobilu. Já tupá, já nemoderní být bytost. Sakra. Nuže, zatímco jsem počítala, kolik energie a času bych ušetřila, nebýt cesty do kuchyně, Patrik se z křesla přemístil na mou postel, kam se natáhl a vůbec ho to neštvalo. Proč taky. S výdechem jsem se posadila na křeslo, to zavrzalo. Bastard se tiše zasmál. „Takže můžu?"
„Jo, můžeš."
„Radši se ptej ..."
„Eh, fajn ... jak jsi věděl kde bydlím?"
„Mám adresu."
„Od koho?"
„Soukromý zdroj. Jinou otázku."
„To bude těžký. Co mám dělat k večeři?"
„Kuře na kari?" pokrčil rameny.
„Oblíbená barva?"
„Stříbrná."
„Kamarádi?"
„To bolelo."
„Cože? Proč?" usmála jsem se. Po chvíli to mému titěrnému mozku došlo. „Aha."
„Nevadí."
„Fajn, co rodiče?"
„V Rusku."
„Co tam?"
„Loví mrože a Eskymáky."
Přestávala jsem ho chápat a jeho kamenný výraz mi vůbec nepomáhal.
„Proč ..?" zeptala jsem se opatrně. Ani jsem nevěděla, jestli mi odpověď k něčemu bude, nebo zda ji chci vůbec znát.
„Protože na jihu Itálie moc mrožů neulovíš, Eskymáků sotva."
„Fajn, jaktože o tobě věděla moje matka?" rozhodila jsem rukama.
„Jsem společenský."
„To to nevysvětluje ... JAK se o tobě dozvěděla?"
„Prostě jsem musel .. požádat jistou osobu o jistá opatření, která mi jistě pomohla jak jsi jistě zaregistrovala."
„Fajn ... cože?"
„Nechápeš?"
„Ne. Popiš mi to, kdo je ta jistá osoba? Jak to udělala?" unaveně jsem vydechla, nebavilo mě se s ním takhle štvát. Pak si sedl, natáhl se pro můj blok a propisku a přes celou stránku úhlopříčně napsal: ANANAS.
„Paaaatriku!"
„Co? Jen tě beru doslova, abys mi to příště mohla vracet."
„No jasně, stejně jako při otázce co mám dělat k večeři."
„Řekl jsem DOSLOVA, ne VÁŽNĚ. Vážně tě beru."
„Mhh."
„Já vím, já vím. Na to si zvykneš."
„Na co?"
„Na mé odpovědi."
„TAK ALESPOŇ ODPOVÍDEJ PRAVDIVĚ!! Nebo lži, ale tak, abych z toho taky něco měla!" vyjela jsem a z křesla po něm skočila. No ano, i přes fakt, že tu několika tunovou věž držel on, jsem na to kašlala.
„Víš, možná by v tvém případě bylo lepší přemýšlet nad tím, co uděláš, i kdyby to mělo být jen pár sekund. Mohla bys -" stihl ještě než jsem ho z postele srazila na zem, pak dodal:„sakra, říkám, že bys mohla, nenařizuji ti to."
Poprvé snad jsem si všimla, že už jeho obličej není takový kus šutru, ale objevila se v něm trocha bolestivývh rysů, za zmínku určitě stojí, že se mi podařilo ho na zemi chvilku držet.
„Proč všichni vždycky tak vyletíte když neodpovídám podle vašich představ?" zamračil se a ruce držel založené na hrudníku.
„Co myslíš tím 'vy'? 'Vašich' představ ..."
„Nic, můžeš toho nechat a laskavě ze mě slézt?" zavrčel na mě. V obličeji se mu objevila vráska podrážděnosti (Helena slovník 2015-16). Tak jsem holt slezla.
„Nemáš zítra školu?" zeptal se po chvilce ticha.
„Heh, jo. Stejně jako dneska." ušklíbla jsem se. Přišel ke mě a mrkl. „Tak by ses měla učit." mile se usmál, sklonil se k mému uchu a dodal:„ hodně štěstí, beruško." ušklíbl se. „Matka na dvanácti hodinách ..."
„Tvých dvanácti hodinách nebo mých dvanácti hodinách?"
„Mých dvanácti hodinách."
Silně jsem sebou škubla a koukla přes své rameno přímo do matčina seschlého, vrásčitého obličeje, jehož ústa byla roztažena do velmi, opravdu VELMI VELMI širokého úsměvu. Sytě červená rtěnka tomu dodávala na extrému. Její vrásčitý a pro někoho jistě přitažlivý úsměv vytvářel jakousi podivnou atmosféru pedofilna (podobně jako otec bez rtěnky). Každopádně Patrik byl u mě pořád skloněný a já rudla. „Padej ..."
„Tím bych situaci určitě nezachránil, jak si tady výsost přála." zašeptal a odtáhl se.
„PA-DEJ!" sykla jsem a odstrčila ho. Otočil se na matku s nevinným výrazem, který ještě předtím věnoval mě. Pak se usmál, pokrčil rameny a se slovy jak si beruška přeje vypadl z mého pokoje. To je syčák. Mamka mi vlezla do pokoje a s potutelným úsměvem si mě přeměřila pohledem. NEBELVÍR! Protočila jsem očima. „Maaammmiii!"
Se zachrčením jsem vyšla z pokoje a přemýšlela o Patrikových vlasech, vůni a o tom, jak strašně ho nesnáším, a právě v důsledku toho jsem zakopla na schodech a skončila u Patrikových nohou. Zvedl mě ze země a koukl do patra na matku, která se slídivě plazila po zábradlí. Pak zase na mě.
„Kdybych měl tu situaci znova zachraňovat, tak bys mě zabila a na to je ještě brzo." usmál se a já mu věnovala jeden ze svých povýšeně bolestných pohledů. Zatraceně mě bolel zadek. „Tys situaci nikdy nezachránil."
„No jasně, beruško." ušklíbl se pohrdavě a mile mě poplácal po hlavě. Ruku jsem mu vzala, odtáhla a jaksi zkroutila. Celým barákem se ozval odporný zvuk křupání jeho zápěstních kloubů. Totálně znechucená jsem mu pustila ruku, oklepala se a bez větších problémů ho vykopala ze dveří.

Svěřovat se se svými pocity kamarádkám? Ne.
Svěřovat se se svými pocity někomu jinému? Ne.
Svěřit své pocity na neustále mě opravující řádky počítače, který ani necekne?
Výborně Heleno! LEVEL UP!

Kdyby tohle nebylo tak divný, absurdní, nemožný, nereálný, prostě nijak proveditelný, tak bych nad tím nejspíš zavrtěla hlavou a kašlala na to, ale tady se něco změnilo. I když jsem zatím žádnou zásadní změnu nezaznamenala, pocitu, že není všechno tak, jak by mělo být, jsem se nemohla zbavit. Ať jsem dělala sbevíc domácích prací, úkolů, jakkoliv trávila volný čas nudnými a nedůležitými aktivitami, ne. Nešlo to. Teprve kolem desáté večer, když mi bratr sežral všechny šuměnky, jsem mu vychlastala colu, protože jsem mu jeho chemické experimenty nemohla umožnit, to bych nebyla já. V posteli jsem si pak nevím proč zpívala melodii z reklamy na mechanickou kočičku na baterky, která v jednom kuse vydávala odporné a uši drásající mňoukání. Už jsem nad záhadným krasavcem a věží ani nepřemýšlela a klidně zachrápala.

Poněkud více kratší, škola, svátky, všechno všude. Dík.