Scesta

18. Pejsek

Skončilo to dřív, než jsem čekala. Tím to myslím všechno. Jako úplně všechno.

Vlastně ani netrvalo tak dlouho a Patrik byl zase fuč. Stála jsem v tý ulici sama.. sama s faktem, že jsem ve skutečné Paříži, bankomaty si ze mě střílí a mým životem se -doufám na krátkou dobu - prohání dva magoři se psem.
Veškeré obavy se mě prozatím pustily, a tak jsem se bez větších zábran a dilemat vydala zpátky k Eiffelovce. Pěkně pomalu.

Všechno vypadalo normálně. Žádné hodinářství jsem neviděla, takže jsem byla nucena kouknout na čas na mobilu. Pár minut po dvanácté, krapet vylidněno.
„No jo, žabožrouti, jen si vychutnejte svůj oběd.." tiše jsem záviděla kolemjdoucím s bagetami (a vlastně jakýmkoliv jiným jídlem).
Obešla jsem věž a zastavila se kousek před středem, před místem, kde jsme se objevili. Třeba je tam pořád vchod zpátky. Prošla jsem přesně tím místem. Na krátkou chvíli mě zabolela hlava, svět se mi zatřásl před očima a objevil se tam stejný výhled. Jen bylo víc světla a lidí. A po zkouknutí hodinek jsem si uvědomila, že i jiný čas. Skoro čtyři odpoledne. Očima jsem přeskakovala po hlavách a hledala tu svoji modrou, ale nikde nebyla. V tu chvíli mi ani nedošlo, jak daleko jsem od domoviny.
„Ale ale.. pročpak se ptáče toulá tak daleko od domova?" Těsně za mnou. Vedle nohy seděl ten jeho hafan.
„Chodí z místnosti do místnosti, ze státu do státu a cestou si povídá s bankomaty, které nejsou schopné ani detailně rozepsat otázku na monitor o velikosti polštáře," zavrčela jsem na něj. Vůbec nebylo příjemné mít ho těsně za zády. Cítila jsem jeho chladný dech na krku. „Už ti někdo řekl, že seš hrozně vlezlej?"
„Ne, ale ty tady určitě nejsi proto, abys mě na to upozornila," zašeptal, vzal mě za paži a táhl zpátky na místo, kde se 'prochází'. „Tenhle test byl vyhodnocenej o dost rychleji, nemyslíš?" usmál se.
V hlavě mi doznívala druhá vlna tupé bolesti. Vlekl mě prázdnou černou ale širokou ulicí. Bylo zataženo, na obličej jako by mi někdo tu vodu rozprašoval. Z dálky to nešlo dost dobře vidět, ale jakmile jsme došli na konec té ulice, objevila se tam vysoká zvlněná budova, která byla jaksi větvená dvěmi betonovými přístavky. Měla snad 20 pater, vstupovalo se obřími prosklenými dveřmi. Pro mě to byl vrchol architektury.
„Co tady děláme? A kde vůbec jsme?" Ne, nenapadlo mě se vytrhnout a utéct. Teda jo, napadlo, ale můj závěr byl celkem jasný. Kam bych šla? A Felix má toho psa pořád u sebe, vrčí hned když udělám o pět cenťáků delší krok.
„Tohle je Kolize, sama uvidíš. I když jsem doufal, že ti ji Patrik ani já nebudeme muset představovat," šklebik se na mě.
Ten opravdu špatný pocit mě přepadl až tehdy, když jsem těmi skleněnými dveřmi prošla. Uvnitř bylo téměř prázdno, přímo naproti nám zel velký tmavý stůl, za kterým dřímala stařena jak z pohádky. Dokonce měla v budově klobouk. Po obou stranách stolu byly vystavěny dva dřevěné výtahy, Takový ty co se moc nevidí, jen tam nastoupíte a ono to pořád jede dál.
Felix mě za ruku vedl k tomu levému.
„Tak řekneš mi už kam jdeme?" Trochu jsem se zamlela, když mě strčil do výtahu a nacpal se ke mě.
„K soudu."
„K soudu?"
„Jo, k soudu. Snad o takovým místě neslyšíš prvně."
„To ne, ale proč tam musím já?"
„Protože seš to ty, koho budou soudit. Bez tebe by to šlo trochu špatně."
Ten sarkasmus si neodpustil.
„Za co mě můžou soudit? Za to, že jsem někdy v děstství vzala žvýkačku?" zasmála jsem se. Nic horšího jsem si vymyslet nemohla.
„Za zlomyslnost."
Uuh. Řekl to tak tajemně, až mi přeběhl mráz po zádech.
„Ale neboj, nebudeš sama. Tvá nej kámoška tě v tom nenechá. OU- Zapomněl jsem, ona ty testy udělala. Takže tam holt sama budeš, nedá se nic dělat."
Cink~ Vzal mě za paži a vytáhl z výtahu. Ten pes zmizel. Pomaličku jsem začínala panikařit, i když možnost, že to nebyl sen, se mi čtu chvíli zdála absurdní. /(666 slov)
„A kde je Patrik?"
„Holka, znáš ho týden a už seš na něm závislá?" hodil po mě nechápavý pohled. „Jak to dělá?" zakroutil hlavou a dotáhl mě před velké železné dveře. Velké jakože fakt velké. Obří. Jak do Velký síně z Harryho Pottera.
Někde ve výšce mého krku se otevřela malá skulina a z ní vykouklo oko. Doslova, prostě.. trčelo z tý štěrbiny oko. Chvíli na nás jen civělo a pak zmizlo. A dveře se začaly s hlasitým skřípotem otvírat.
Soud. Soudní síň byla obří, čítala snad dvacet řad pro diváky a 6 řad pro porotce. V zadní části děsivě vyhlíželo 5 lidí v hábitech, všichni usazení za katedrami, které byly jen asi tak o dva metry vyšší, než normálně. Jako bych si už tak nepřišla dost malá.

Někde v polovině jsem to začala chápat. Celé řízení spočívalo v tom, že se lidé střídali ve čtení záznamů mých lumpáren z dětství (a že to zabralo dlouho). Začínala jsem usínat a oni se pomaličku dostávali k minulému roku.
Už jsem skoro usla, když se zpoza železných dveří ozvala rána jak z děla. Dveře se pootevřely a dovnitř se vtáhl - kdo jiný než Patrik. Pozvedla jsem obočí a nečinně sledovala, jak se udýchaně belhá k nejvýš sedícímu soudci.
„Příkaz.. od... nejvyšších.." vydal he sebe pomalu a vyhodil papír do vzduchu. Jako by tam byl nějaký vír, papír vyletěl až za soudcem. „Soud se.. odkládá na příští týden.." vydýchával se. Vypadal sice zmoženě, ale klidněji než Felix. Ten by v tuhle chvíli asi vraždil. Patrik mě vzal za ruku, vytáhl ze židle a zdrhal se mnou ke dveřím. Za námi se ozval hromový hlas soudce, který právě seřvával každého v místnosti za to, že mrhají jeho časem.
Z budovy jsme vyletěli jak nejrychleji to šlo a zastavili jsme před nějakou bagetárnou.
„Co mělo tohle všechno znamenat?"
„Sedni si.. vysvětlím ti to," poukázal na lavičku a pak si sedl vedle mě.
„Tak?"
„Za všechno může ten pes."

Eejjjjjj..
Pardon, já.. se omlouvám, to nebylo vtipný.
NO NIC. Vím, že se tady celkem nic nedělo jak je rok dlouhej, ALE. Já jsem na gymplu. A jo, mám právo se tím ohánět.
Ne, ve skutečnosti mě to neomezovalo ve psaní.
Tak tady máte alespoň tuleně, buďte na něj hodní.