Scesta

2. Normální

Bylo to chvíli po záblesku, když se znova setmělo. Mraky se zatáhly a celá čtvrť potemněla ještě víc. Otočila jsem se a spatřila autobus. Jak se tam dostal, když zastávku před chvílí zavalila věž? Zastávka byla nepoškozená. Bez jediného škrábnutí, vyjma vyskleného přístřešku pro návštěvníky už beztak zpustošeného vandaly a jinými nedoceněnými umělci.
Všechno vypadalo stejně, ale ... ta vidina byla tak realistická. Vše mělo jediné vysvětlení.
Z té školy jsem se zbláznila.
Jen je škoda, že mě takhle zmrzačila až na začátku devítky. Bůh žehnej za nepracovní dny a chlapce, kteří chytají padající věže.
Zmerčila jsem toho modrovláska nastupujícího do autobusu. Do autobusu, který tam předtím nebyl, ale teď byl, a byl můj. Takže jsem musela nastoupit, nebyl důvod k opaku. Ten syčák seděl na mém oblíbeném místě, a tak jsem se usídlila úplně vzadu a začala se nenuceně přehrabovat v tašce, mimo to taky přemýšlet nad tím, co se stalo. Vlastně jsem vypřemýšlela, že se nic moc nezměnilo. Hlavu mi tížil jen ten kluk. Doslova. Padala mi totiž na stranu, ale únava školou na tom taky měla svůj podíl.

Dojela jsem domů, na zastávku za les. Ten milouš ... tj. PODEZŘELE VYPADAJÍCÍ KLUK vyšel z autobus první a mířil k našemu domu, kde zazvonil. To bylo divný.
Došla jsem k domu a vyndala klíče.
„Hledáte někoho?" přeskočil mi hlas. Sakra.
„Helenu Chalkovou, měla by bydlet tady."
Tak samozřejmě, když je to napsaný na zvonku. „....... Já jsem Helena."
„Ahaa, rád Vás poznávám."
„Fajn, ale ... fajn, co potřebuje-teee?" vybalanacovala jsem to. Skoro jsem mu tykla.
„Můžete mi tykat." Vážně?
Pozvedla jsem obočí a pokrčila jednu nohu. Mezi prsty jsem neustále přetáčela klíče.
„A vaše - tvé jméno?" V hlavě jsem měla pokerface a na tváři docela neidentifikovatelný výraz.
„Patrik."
„Dobře, aa ... co potřebuješ?"
„Potřebuju s Vámi mluvit ... chvilka," odpověděl, zatím klidně, a naklonil hlavu na stranu.
„Proč se nebavíme o té spadlé věži?" vyhrkla jsem rychle. Potřebovala jsem zakecat své rozpaky a vrátit se do reality. Prosím, pomož mi, záhadný kluku, jehož znám jen jméno!
„Ale ... o jaké věži Heleno?" zeptal se s klidem. Podvědomí mi říkalo, že to, co říká, není to, co si ve skutečnosti myslí. A mě to nedocházelo.
„No, přece té, která spadla na zastávku a skoro mě a další lidi zabila."
„Nevím o čem mluvíte." Pořád s klidem, pak pokračoval, „můžu dál? Projevte trochu lásky a ... Vám není zima?" nechápavě na mě koukal a dal si ruce do kapes.
„Fajn, ale neříkala bych tomu láska, jen vstřícnost," povzdechla jsem si a podívala se mu do očí (už proto, že jsem se celou dobu visela na jeho vlasech). Teď jsem viděla, že má světle žluté oči, které mi pohled krapet nedůvěřivě oplácely. Tohle jen tak někdo nemá. O důvod víc ho pustit. Kdo ví? Třeba budu do budoucna potřebovat mimozemšťana na referát, bude dobrý mít něco v záloze.
Odemkla jsem branku a pustila ho se svými chabými důvody do zahrady.
„Děkuju, že jste byla tak VSTŘÍCNÁ a pustila mě."
„Tykej mi, Patriku."
„Díky Heleno." Usmál se. Podívala jsem se na něj. „Za nic ..." odpověděla jsem zamyšleně a usmála se. To byla chyba. Za své zamyšlené chůze ke dveřím jsem se příliš pozdě zamyslela nad faktem, že jsou doma oba rodiče a bratr. Další chyba. Bez jakékoli známky existence svých nezamyšlených rodičů jsem uslyšela matčino špitání za dveřmi, které se pak nezamyšleně rozlétly. Patrik - soudě podle výrazu - dostal menší zástavu. A ne, nebyl přitom zamyšlený. Alespoň tak nevypadal.
„Ahoj zlatí, " usmála se matka. „Jaká byla škola?" zašvitořila. Přes všechno to zamyšlení jsem se mezi šťastným úsměvem, protočením očima a kamenným výrazem nemohla rozhodnout. S pocitem, že by nepomohl ani moudrý klobouk ze světa kouzelníků, jsem mezi zuby procedila tiché ahoj a vecpala se kolem matky do domu (pozn. autora: při opravách jsem četla do hrobu).
„A ty musíš být Patrik!" pokračovala matka. MRZIMOR! Kamenný výraz.
„Zdravím ..." nevinně se pousmál a sjel nezaujatým pohledem mou starší, leč stále k nakousnutí matku.
„Helena mi o tobě často vyprávěla-"
„Co? Nevypráv -" nestihla jsem vyvrátit, protože se mi na puse objevila Patrikova polovychrtlá ruka. Ano, záhadně se do baráku dostal, ještě k tomu za má záda přes krk až ke kořínkům vlasů obalená v tlusté bundě po pra pra pratetce Kaloríně.
„Vážně? To mě těší, omluvíte nás na chvilku?" usmál se znova a odtáhl mě ke schodům do patra. Co nejdál od matky.
„Co to má znamenat?!"
„Tvoje matka je sympatická, ale ne, díky."
„Tohle nemyslím!"
„A co teda?"
„To její ty musíš být Patrik! Helena mi o tobě často vprávěla, NE, NEVYPRÁVĚLA!"
„Nazdar Patriku!" upozornil na sebe z patra můj starší bratr. Aah, jako by toho nebylo dost. „Teď se to dost nehodí," sykla jsem pro sebe.
„Ahoj, Gabrieli. Teď se to nehodí, dej mi chvilku..." ozval se Patrik.
„Jasně!" houkl na něj a s prásknutím dveří se zapařil (Helena mluvnice 2016) do pokoje, ticho. Jak atypické.
„Takže? PATRIKU?"
„No, věc se má tak, že -" nedořekl, protože jsme oba vycítili otcovu hlavu špehující zpoza zdi.
„Sakra! To v tomhle baráku není žádný soukromí?!" vypálila jsem. Otcova hlava s pedofilním výrazem ... a tělem se pomalu vynořila zpoza zdi a putovala po schodech do patra, přičemž z nás nespouštěla pohled. Na Patrikovi jsem poznala, že už ho to taky začíná štvát, a mě to z neznámého důvodu těšilo, přestože mou maličkost tohle nesoukromí štvalo taky.

Po důkladném prohledání mého pokoje a zbavení skříně všech štěnic, různých minikamerek a dalších špehovacích zařízení včetně matek aj. jsem konečně usedla na postel a s výrazem já tě asi zabiju sledovala Patrika. S tím to nic nedělalo. Můj propalovací pohled má poruchu. Vstala jsem a "silně" jsem se mu zapřela do ramen, až byl přilepený ke dveřím. Jen mě nechápavě sledoval. Mimozemskýma očima.
„Co je?" sykla sem.
„O co se snažíš?"
„No ... drtím ti ramena s cílem dosáhnout nějakého mnou pochopitelného vysvětlení."
„Tys asi zapomněla kdo držel tu určitě víc než tunovou věž, viď?" zeptal se s pozvedlým obočím a bez sebemenších problémů mi sundal ruce ze svých ramen.
„Ha, teď ses prokec!" Vítězoslavně jsem se zašklebila, ale on se usmál.
„Stejně by mi to dlouho nevydrželo. Dřív nebo později bys na to přišla, a jestli ne, začal bych silně pochybovat o tvé škole. A rodičích."
Prohlédl si svoje nehty a odlepil se od dveří. Zaujal jakousi uvolněnou pozici na otočném křesle. Všimla jsem si, jak na mě upírá své žluté oči, a tak jsem ho s židlí nenuceně odsunula od stolu, abych mohla k sešitu matema- no radši nic. Ale co se nestalo? Zakopla jsem ... ne, to se opravdu stalo. Spadla jsem s ukrutnou bolestí v prstech na nohou na Patrika. Trapná chvíle ticha. Zavrzání křesla. Korunu by tomu dala matka protahující se klíčovou dírkou nebo škvírou ve dveřích.
„Neruším? Jen jsem vám přinesla něco k pití - jémine..."
Další trapná chvíle ticha. Cinknutí skleniček. To ticho se dalo krájet, strouhat, pročesávat rukou a bůhví co ještě, možná i rozřezávat nožem, škrtit, topit, mlátit, dusit -
„Teď se to fakt nehodí ..." zašeptal mi do ucha Patrik.
„A co já s tím? Zachraň situaci, jako jsi to dělal posledních pár minut ..." zasyčela jsem na něj tiše a zvedla se, radši i odstoupila ... až k posteli.
„Tohle je jiný ..." zasyčel zpátky a pokračoval nahlas, „necháte nás chvilku osamotě? Prosím?"
Matka na nás oba dost vyjeveně zírala. Jaká to trapná situace. „Dobře, přijdu za chvíli -"
„Prosím, zaklepejte ..." zdůraznil Patrik, potlačoval křupnutí nervů.
„Jistě ..." špitla. Z její návštěvy zbyly jen sklenice vody na stole a zápach nejdražšího parfému od kamarádky. Patrik na mě znova visel pohledem.
„Co zas?"
„Nic."
„Proč nemluvíme o té věži?"
„O jaké věži?"
„Jdi do háje ..."

Dobrá, pořád se zatím nic moc neděje, ale to přijde. Teď jen jakési změny a stručné (i slušné) představení Patrika ... říkejte mu jak chcete ...