Scesta

19. Řešení

Zrovna se mi to asi chystal vysvětlit, ale z budovy -jak tomu Felix říkal si nepamatuju- se vyřítil právě onen pes, v závěsu s dalším psem, ten byl šedý. Ještě jsem si všimla dvou řad řetězů na jeho krku, než mě Patrik vytáhl z lavičky a rozběhl se se mnou pryč.
„Ka-kam letíš?!" vyhrkla jsem a dala se do běhu za ním.
„Už asi.. přišli na to... že je ten vzkaz.... falešný..." vysvětlil mi zadýchaný už po pár krocích, ale pořád běžel dál. Mířil zase k nohám Eiffelovky. A stále mě držel za ruku. „Děláš si srandu?! Jestli jo, není to vtipný!" okřikla jsem ho.
Štěkot dvou vlčáků za námi jasně dával najevo, že se nehodlají jen tak vzdát. Nicméně ani my jsme to zřejmě neměli v plánu.
„Dělej... jdi napřed... potřebuju... ho zamknout..." za ruku mě povytáhl před sebe a ukázal k nohám Eiffleovky, kudy jsme prošli do té normální Francie. Rozběhla jsem se rychleji než na známky ve škole a do 30ti sekund proběhla mezi nohami věže.
Zastavila jsem se pár metrů za ní, když na mě vyplivla Patrika s ovladačem v ruce. Namířil na bránu v podobě ničeho a zmáčkl červené kulaté tlačítko.

„Ten pes. Pamatuješ, kdy jsi ho viděla prvně?" zeptal se viditelně klidnější, když jsme po pomalé oddechové procházce našli v parku lavičku k sezení.
„Jo, na veterině i s Felixem," přehodila jsem si nohu přes nohu, „dal mi do kapsy papírek s Miiným vedlejším číslem. Nevíš proč?"
„Jen detail, má to svůj maličký důvod. Stejně jako spousta věcí, co dělá. Nikdy se mu ale nepovedlo to domyslet úplně. Teda.. co ho znám. Možná to ani není její číslo, ale-"
„A jak do toho vůbec natáhl Miu? Přece.. ty testy udělala, ne?"
„Byla i u soudu, všimla sis?"
„Jak to s tím souvisí?"
„Ona vůbec žádné testy nedělala, nemusela."
„Hele, já s tím tvým kamenným ksichtem nepoznám, jestli si ze mě utahuješ-"
„Ne, je to pravda. Zkusím ti to říct tak, abys to pochopila, ale je tu pár základních věcí, které musíš vědět," odmlčel se a já napjatě čekala. „Jedna z nich je, že Mia.. není skutečná, je to všechno tady." Zapíchl mi prst do čela. Ale to byla kravina.
„Mia existuje, přece jsem s ní mluvila, spala u ní a sdílela s ní celý život už od čtvrté tříd," popřela jsem a odstrčila jeho ruku.
„Jo, od devíti let. Od doby, kdy tě začali sledovat," zamumlal a nevinně se pousmál. „Vytvořili ji už dávno, byla určená jen k tomuhle. A u toho soudu byla právě proto, že je svědkem téměř celého tvého života."

Zírala jsem do země a v hlavě si promítala krásné chvíle, které jsem s ní zažila, protože.. jsem mimo ní vlastně neměla kamarády, a když mi ji teď vzali, mám zase o píď menší chuť žít. Několikrát jsem se ujistila, že to není vtip, a bylo mi z toho čím dělal víc na nic.
Snažila jsem si ji znechutit alespoň tak, abych si vsugerovala, že je to pro mě lepší. Snažila jsem se si co nejdetailněji vybavit chvíle, kdy mluvila o Felixovi. Když jsem si to uvědomila, narozdíl od Patrika o něm mluvila jako o vcelku hodném a dobrém člověku. Což je totální blbost. Přeci jen, pracovala s ním a vlastně nebyla nic než jeho komplic.

„Už je to lepší? Ne že bychom měli nějak extrémně moc času, ale.." podíval se na můj zdrcený výraz, „hele, já o tom mluvit nechtěl, to pořádí bylo úplně jiný. Donutilas mě k tomu," založil si ruce na hrudi.
„Co? Takže je to nakonec moje chyba?" vykulila jsem na něj oči a v duchu mu nafackovala.
„Jo, ale teď bych se rád vrátil k tomu, co jsem nakousl. Jak jsem řekl, nemáme moc času, najdou nějaký způsob, jak to otevřít."
Kývla jsem a víc se zabalila do mikiny.
Ať ty další věci byly cokoliv, nebyly horší, než ta první, nad kterou jsem stále přemýšlela.

Nicméně poslouchala jsem. Podle toho, co mi Patrik řekl, mohl Felix zničit celý můj život, ne že by už nebyl zčásti zruinovanej tak jako tak, ale.. postupně jsem zjišťovala, že mám minimální šanci dožít se alespoň 18ti let.
Nezatěžoval mě tím dlouho, brzy už přešel k tomu, jak by se to dalo vyřešit.
„Máš asi.. 3 možnosti," začal. „První je ..prostě počkat, kam zajde. Jsou možnosti, jak ho zavolat, když se budeš chtít náhodou znova ukázat u soudu nebo.. když budeš chtít umřít dřív."
Tahle možnost se mi úplně nezamlouvala, přestože už mi zbývaly jen dva roky života, nechtělo se mi na to čekat tak krutým způsobem. Ale.. rodina by mi s tím snad pomohla. Nějak by se to dalo.
„Druhá je jít k soudu hned a nechat si pozastavit život."
„To se dá?"
„Jo," pokrčil rameny, „přijdeš tam, odsoudí tě, zavřou a nasadí ti výchovu. Krutou, ale změní tě tak, jak bylo od začátku jejich cílem. Tvoje rodina na zemi bude dál žít, jen bez vědomí, že mají dceru. Stejně tak všichni, co tě znají, ale je to jen na čas. Pak se vrátíš a všechno bude OK," usmál se, jako kdyby to bylo to nejlepší, co mi dneska řekl.
„Na jak dlouho?" povzdechla jsem si. V jeho výrazu se objevila vráska nejistoty.
„To se nedá říct přesně, eh.. dvakrát jsi neudělala testy, nedala jsi na Felixova varování, zdrhla jsi od soudu-"
„Já ne, tys mě odtamtud odtáhl."
„Nevěděla bys, že máš ještě třetí možnost."
„To je jaká?"
Odmlčel se a odhrnul si vlasy z čela.
„Vymazat si život úplně a stát se členem Systému."
„Systému?"
„Jo.. být jedním z nás."

Heeyo whatsaaaaaap, tohle vlastně o ničem neni, jen jsem.. hrozně osamocená bytost. Tohle se povedlo za nějakou hodinu úsilí a nudy. Díky.
*raduje se ze skoro 230 reads jak malá školačka z jedniček na vysvědčení*