Scesta

6. Nestíhám

Jako každou středu, kdy máme naštěstí od devíti, jsem vyspávala až do osmi. Den začal vcelku klidně. Ležela jsem si v posteli, zachumlaná až po uši v peřině, zpod které koukaly jen prameny šedožlutohnědých vlasů.
A den by také klidně pokračoval. Pak se mi ale na hrudníku na peřině objevila ta vanilková chlupatá koule s jedním chlupatým chapadlem (ó bože to zní blbě) a tak trochu mi znemožnila dýchání, načež se v mém pokoji objevil můj drahý bratroslav (se slovy "VSTÁVEJ TY VOCHEHULE") a rychle ze mě stáhl peřinu i s kočkou, která se sbalila do peřiny a odplazila se pod postel, zatímco já se klepala na posteli zimou. Cítila jsem jak mi chladne kůže, pak svaly, pak kosti. Cítila jsem, jak mrznu, umrzám a chcípám.
„Gabrieli!! Ty hajzle!! Zabiju tě!!" zakřičela jsem na něj, když se vyřítil z mého pokoje. „Kolik je sakra hodin?!"
„Bude osm! Vstávej vochechule!" houkl na mě z vedlejšího pokoje. Chvíli jsem ještě prskala vzteky, pak se posadila a svěsila nohy z postele. Najednou mi to došlo. Smysl života je -
„Helíí!!! Pojď dolů! Snídaněeee!!" překřičela nás matka o patro níž.
„Teď jsem kvůli tobě zapomněla, na co jsem myslela!" vyprskla jsem znova.
„Nemáš zaaač!!"
No to fakt nemám. Tak znova.
A smyslem života je ... ééé ... ééééé .... jít na snídani, jo.

No, do školy jsem samozřejmě přišla pozdě, protože matka se mnou včera večer zapomněla probrat Vánoce. Ano, v říjnu. Nicméně místo nového obojku pro Vanillu budu muset šetřit na kuchařku, kapra, hrnek s potiskem moje dokonalá rodinka a triko ten vedle je debil ->, ovšemže to zvládnu. Helena 3000 zvládá všechno, dokonce i šetřit. Doma jsem klábosením s matkou o těhle zbytečnostech zabrala půl hodiny, a v důsledku toho jsem nestihla autobus. Další mi jel kolem 9 hodin, takže jsem přišla pozdě i na tu druhou hodinu, s výmluvou, že jsem zaspala. Fakt, nikdy se mi tohle nestalo. Možná stalo, ale ne před skupinou, jako je moje třída. Moji spolužákovníci (Helena slovník 2016) jsou všechno možné, ale ne asociálové a nezaujatá paka. Kdekoli se co šustne, tam jsou, o všem víme první až do detailů, drby všude. Byl to trapas, jako polovina Londýna, a i to je co říct. Zasedla jsem do první lavice hned před katedrou, kde je moje obvyklé teritorium, protože tam sedí William.

William je kluk, do kterého se Helena zakoukala v době, kdy začala chodit do dramaťáku. Tam se s ním potkala, ale nikdy nemá dost síly se s ním bavit, ani on s ní. Jsou JEN SPOLUŽÁCI.

Po škole mám dramaťák, ale ještě před ním sraz s Miou. Ve škole jsem ji nikde nenašla, o přestávkách nebyla k nalezení. Sešly jsme se za hradbami školy, kus od Miina domu. Vyšla jsem před hradby a pak viděla svoji kamarádku, jak na mě mává. Krátce jsem se rozhlédla po ostatních a rozešla se k ní.
„Ahojky..." začala s úsměvem.
„Ahoj, tak povídej."
„Ale já nevím co, jak ti to mám vysvětlit? Nechceš se radši ptát?"
"Klidně, nemám problém." kývla jsem a obě jsme se rozešly k domu Mii. „Tak první. Proč máš dva telefony?"
„Ten jeden je čistě osobní..."
„Jak čistě osobní ?"
„Prostě tam mám tajná čísla, TS .. chápeš?" zoufale se na mě podívala. Věděla jsem, že se mi snaží něco naznačit, ale netušila jsem co, a tak jsem pokrčila rameny.
„Nechápu, co myslíš tím TOP SECRET...?"
„Kluky přece!" vypískla a zakryla si pusu. Chvíli jsem na ni jen nevěřícně civěla a pak se mé hlasivky zmohly na zmatené:„Ahááá ..."
„Co je -"
„NIC," vyhrkla jsem a pokračovala:„nuže ... neznáš takového kluka - šedá mikina, černé džíny, vlčák? Neříká ti to něco?"
„Kdes na něj zrovna ty - ne, neznám, nic mi to neříká."
„Kde jsem na něj narazila?"
„Jo. Kde?"
„Proč se ptáš?"
„Poslední dobou když narazíš ty na nějakýho kluka, je to kus. Tak se ptám."
„Jak se jmenuje?"
„Felix."
„HA! Takže ho znáš!"
„No ne asi, jsi to nepoznala?"
„Proč by mi Felix podstrkoval tvoje soukromé číslo?"
„Netuším."
„Znáš se s ním osobně?"
„Jo, scházíme se."
„Ty s ním chodíš?!"
„Cože?! Ne!"
„Tak co s ním máš?"
„To samé jako ty s Patrikem! Za deset minut máš dramaťák a já musím ještě něco zařídit." zasyčela a zrychlila krok.
„Něco s Félixeem?!"
„Musím! Čau!" křikla na mě a rozběhla se domů. Možná jsem to s tím vyzvídáním trochu přehnala -
„To bylo dost přes čáru." ozval se za mnou známý hlas.
„Patriku? Co tady -"
„Co spolu máme?" koukal se za Miou s nakloněnou hlavou, pak se zaměřil na mě. „Nějak nevím o co vám šlo."
Zrudla jsem a praštila ho do břicha, ne že by to mělo nějaký efekt. „Neposlouchej cizí rozhovory." sykla jsem.
„Jó jo jó ..." ledabyle mávl rukou. „S Felixem by ses neměla zahazovat."
„Nezahazuju. Jak o něm víš i ty?"
„Pracujeme ve stejné firmě."
„Jaké firmě?"
„Normální, jaká bys chtěla, aby byla? Z Marsu?" zeptal se mě s pokerfacem.
„Ne, ale od tebe bych po tom ananasu čekala klidně i Grónskou ... teplárnu." dodala jsem.
„Grónská není."
„Neříkám, že je."
„Fajn." vzal mě za ramena a nasměroval ke škole. "Nestíháš dramaťák." řekl klidně a postrčil mě k bráně.
„Proč se tam neteleportujem?" zeptala jsem se se zájmem, to, že by se uměl teleportovat by mě nepřekvapilo. Pousmál se.
„Promiň, jsem jen člověk, ne filmová postava se speciálními schopnostmi." mrkl na mě a rozešel se od školy pryč. Docela nechápavě jsem se dívala za ním, jak mizí za rohem, kam zmizela i Mia. Na krátkou chvíli mi v hlavě blýskl nápad typu uteču z domu, ale nevydrželo mi to moc dlouho, a tak jsem se odplazila na dramaťák.

„Má milovaná! V lásku věř, neb před srdce obětovaná padneš na kolena! Ach!" zavyl zoufale Matias a zhroutil se na pódium, načež tam přitančila Lucy a začala odříkávat svůj text:„Drahý! Nee!" zavyla dramaticky a pokračovala:„v lásku již věřím teď, avšak neodcházej! Vždyť cesta má je u konce, hleď a srdce obětované, jest mé i tvé. Navždy společné!" vydechla zhluboka a švíkla sebou vedle Matiase. Řídící dramaťáku vstala a zatleskala. Já čekala, než na naši scénu přijde a zoufale jsem se snažila zapamatovat si zbytek svého textu, který jsem včera neměla sebemenší chuť se učit. Tahle scéna se jim ale povedla, sice jsem přemýšlela o úplně jiných a psychicky náročnějších věcech, ale tohohle jsem si všimla. Ale přesto ...
Proč se neumím teleportovat?

U téhle kapitoly se to fakt rozepsalo. V jedu chvíli mi múza dala takovýho francouzáka, že tu hned přibylo 800 slov. Zbytek se trochu táhleji domýšlel, aby se příběh taky hnul z místa, což se očividně moc nepovedlo, ale to změním.
P.S.: jo, vím že v minulé kapče nemám doslov, ale ten asi nebude v každé (+překlepy budu opravovat po 8 kapitolách)
Díky za přečtení. 👁