Scesta

12. Karma?

„Takže.." Nedořekl. Zacpal si totiž pusu kuřetem s rýží a nastavil ukazováček, abych počkala.
„To děláš schválně?" Usmála jsem se a v klidu čekala, než dožvejká. „Nemohla bych se znova ptát?" napadlo mě a stočila jsem pohled ke svému pozdnímu nedělnímu obědu. Když jsem hlavu zvedla, Patrik na mě upíral překvapený pohled, pak pomalu pokrčil rameny a stejně pomalu kývl.
Odložila jsem příbor na svůj prázdný talíř a odkašlala si.
„Chci na to přijít," ujasnila jsem, aby taky pochopil, proč se chci ptát. „Ale taky chci, abys mi na to nějak normálně a srozumitelně odpověděl. Ano?"
„Buu fe fnavit," zahuhlal s dalším kouskem kuřete v puse. Smířena s tím, že se toho asi stejně moc nedozvím a nechám ho říct mi to, co sám chce, jsem si v hlavě zformovala prvních pár otázek.
„Tak.. ta pravda... je to nějaká věc nebo.. nebo čin nebo něco takového? Věc hmotná nebo nehmotná?" Patrik polkl a krátce se zamyslel.
„No.. věc... jak se to vezme. Svým způsobem to věc není, spíš bych se přikláněl k činu."
Huh? Ups, docela jsem počítala s tím, že to bude věc. Dokonce hmotná.
„Čin..? A ..aha."
„Chceš nápovědu?"
„Ne." Rozhodně ne. Jestli to je čin, jaký je? Pozoruju to na sobě? Vidí mé okolí nějaké změny?
„Dobře, tak.. vidím na sobě změny?"
„Zjevně ne."
No jo. To mi nedošlo.
„A jo.. promiň," vyhrkla jsem.
„Ne ne, dobrý. Neomlouvej se," lehce zavrtěl hlavou a usmál se. Byla jsem trochu v rozpacích. Mám přemýšlet nad tím, na co se zeptám, ale vůbec mi to nemyslí..
„Fajn, tak ostatní. Vidí to ostatní?" mluvila jsem a přitom přemýšlela nad větvemi otázek, kterými budu pokračovat. Jestli ano, kteří a kdy? Jestli ne, jak je to teda vidět?
„Felix zaznamenal změny před dvěmi dny, když jsem tu byl posledně. Mia by si toho s malou nápovědou jistě také všimla. William si toho také všiml. Nemluvila jsi s ním teď někdy?" zeptal se s úsměvem a odhrnul si modré prameny z čela. Zrudla jsem v obličeji.
„Co? S Willem? Pff. Né. Proč? Měla bych?" rozpačitě jsem se usmála.
„To neříkám, jen se ptám."
„Jo, jasně. Ale otázky tu teď pokládám já, víš?" Vítězoslavně jsem se usmála a chvilku zamyšleně sledovala jídlo, které pomalu mizelo z Patrikova talíře. Jak může jíst tak nechutně pomalu?

Francouz.
Je vůbec Francouz? Odkud vůbec je?

„Takže ostatní to vidí.. je to něco, co se mi stává denně?"
„Jako od doby mého příchodu?"
„Mluvíš o sobě jako o nějaké výš postavené nebo vzácné bytosti."
„A nejsem?"
„Hah? Ne." Absurdita, jenž se objevila v téhle odpovědi byla na o mnoho vyšší úrovni, než jsem chtěla.
„Tak až příště narazíš na kluka, co udrží několika tunovou věž a umí si podrobit celou tvou rodinu, tak mi napiš. Na konci roku ty zprávy spočítám."
Krátká chvíle ticha trvala krátkou chvíli... to je to nejmoudřejší, co jsem za dnešek vymyslela.
„Dobře.. tak ano, od tvého příchodu.." Pak mě to trklo. „Počkej, to jako že to bylo i před tvým příchodem?"
„Právě nebylo.. teda jo, ale nestávalo se ti to denně. Teď se ti to.. když se tak poslouchám, zní to jako věc, ale není."
„Teď se mi to stává jak často?"
„No.. pořád..
...
...
..fakt nechceš pomoct?"
„Říkám ti, že na to přijdu," zavrčela jsem na něj, v hlavě mi to šrotovalo. Jestli se mi to nestávalo před tím často a teď ano, je možné, že - „..převrácený čin..? Nebo prostě -
„..Nějaký zintenzivněl. Ano..?" Koukla jsem na Patrika, opět lehce zavrtěl hlavou. Jeho výraz se od otázky zlobíš se? patřičně změnil - v zaujatý s trochu povýšeným úsměvem.
„Ne..?" zaúpěla jsem tiše a prohrábla si vlasy.
„Ne..
...
...
..notak, jen malou nápovědu."
„Nh."
„Takhle na to nikdy nepřijdeš."
„Nnh."
„To beru jako ano." Narovnal si na židli záda - trochu v nich zakřupalo - a znova si odhrnul vlasy z obličeje. „Vlastně.. jistá osoba -"
„Tak mi to vysvětli rovnou." Protočila jsem očima a podepřela si hlavu sepnutýma rukama. Přitom jsem si bůhvíproč vybavila pohled francouzštinářky, který má vždycky, když si takhle podpírám hlavu.

Helen, nespi (#suchfrenchaccent).
Já nespím.
Tak s tím přestaň, křivíš si záda.
Brrhmlaf.

Patrik na mě chvíli zaraženě koukal, pak kývl. „Fajn, ale chtělas to ty," vítězoslavně se zaculil. „První osobu nazývej Ananas, druhou osobu nazývej Mentor a sebe nazvi žužu."
„Hraje v tom roli Felix? Asi ne."
„To je bratranec ze Satanova druhého kolene. Toho si vůbec nevšímej."
„Dobře. Aa ..proč žužu?"
„Uvidíš." Tváří se mu mihl potměšilý úsměv. Nevím proč, ale v tu chvíli mi slovo žužu přišlo děsně divné a vtipné zároveň.
„Fajn.. tak tedy žužu.
„Dobrá. Tak.. kdo si myslíš, že stojí za tvou pravdou?"
„No.. Ananas, to jsi mi řekl ty sám - Mentor, jak jsem pochopila."
„Jo. Snažím se dohlížet na svěřence, které pravda postihla. A přestal bych tomu říkat pravda, ale spíš karma. Které postihla karma."
„To zní výstižně. Proč se jen snažíš..? Já myslela, že -"
„Snažím se si s nimi nic nezačínat. Následky by pro obě strany byly dost omezující." Tak jednoduchá odpověď? Čekala bych, že na tohle buď neodpoví vůbec, nebo by ta odpověď byla dlouhá a nepochopitelná.
„Podle slova snažíš.. se to asi nepovedlo vždycky, že..?"
„Tak chceš najít tu karmu, nebo ne?"
„No jo, tak jo, pardon." Ále néé, dotkla jsem se citlivého místa, ojojoj. Pán se asi zhroutí (-.-).
„Dobrý.." zamručel tiše a s lehce přiotráveným výrazem civěl na sklenici vody před sebou. „Nikdy sis nevšimla, že bys dělala nějakou špatnou věc..? Ohledně chování, samozřejmě, ne vkusu na hadry."
„No.. ne."
„Tak názorná ukázka." Podíval se ke schodům, kde se na samém vrchu rozvalovala vanilková kočka. No a rozvalila se tak, až se překulila a začala se plácat na shodech a sunout se dolů. I přes snahu zachovat si seriózní výraz jsem tiše vyprskla smíchy, možná u toho i chrochtla.
„Pořád nic?" Patrik vážný výraz držel vážně dobře.

Co bylo špatně..? Dělám to vždycky.

„Hm.. ne, nějak mi to -"
„Neodchází. Když se to stane součástí tvého života, přestaneš to brát jako úplně špatnou věc. Přestaneš to řešit, něco s tím dělat." Zadíval se na mě žlutýma očima, trochu je přivřel. Podívala jsem se na baculatou kočku pod schody. Zlomyslnost? Škodolibost?
„Takže jsem škodolibá..?"
„Už to tak bude."
„Ale.. kdy?"
„Cca v šesti letech? Jo, asi tak nějak. Měla jsi chuť na bonbóny, a tak jsi je vzala bratrovi naschvál ho vyprovokovala, utekla z pokoje a nechala ho rozšlapat lego a pár špendlíků. Smála ses."
„To si vybavuju jen bledě." Alespoň vím, proč to je. To znamená, že -
„Ananas mě chce polepšit..? Neposmívat se ostatním? To bude hračka."

Trocha to useknu, nevím co dodat. Hádám, že to asi do téhle kapitoly nebylo poznat, protože autořice to neumí smysluplně podat, ale kdyb jo, tak se pochlubte :3