Scesta

16. Na začátku

„Proč by mě chtěl zabíjet?"
„Příliš se podobáš tomu, kdo mu kdysi velel. Stejně tak já."

***

O cca 7 hodin později ...
Probrala jsem se ve tmě. Nic víc, jen pustá černá tma (jáká jíná táky). Řinčení v hlavě bylo neustálé. Kolem nebylo ani o co se opřít kromě země. Pololežela jsem na podkladu.. nebyl ani studený, ani teplý, ani tvrdý, ani měkký. Chvílemi se mě držel pocit, že ani ta zem podemnou není.

Tma a samota ze mě po několika minutách vysála veškerou naději na normální život. Naděje měla ale ještě druhou část, která byla pro všechno ostatní kromě normálního života. Stále ve mě byla kapka víry v Patrika a druhá kapka víry v Miu. Doufala jsem, že v téhle části mého života má nějakou větší roli, než jen dělat Felixovi alibi.

Nejčernější myšlenky se zmocnily mého v té době dost nečinného mozku a přebíraly vládu už do samého začátku. Všechny mé pocity se postupem času bez konce neůstupně prohlubovaly. V hlavě mi krátce zadunělo. Podívala jsem se kolem sebe do černa. Na hladině myšlenkového moře se mi objevila slova já tady umřu. Ačkoli se to na první pohled zdálo nereálné, opak byl pravdou. Zešílím. Ze samoty a z nicnevidění.. zešílím. To je prakticky to samé.
Přestala jsem racionálně uvažovat. Do doby neurčité jsem vlastně ani nevstala.

Po čase se ozvalo velmi tiché skřípění zubů. Pokračovalo zvednutím prudkého větru, který mě z tureckého sedu shodil na zem. To znamenalo, že buď nejsem v místnosti, nebo jsou dveře fakt daleko odemě.. nebo jsou neslyšitelné při otevírání. Přibližovalo se špitání dvou osob.. nebo tří, těžko říct. Všechny se rychle přiblížily a já poznala hlas Felixe. Vzpomínka na rádnu do hlavy a jizvu na noze mě upozornila, že bych si měla dávat větší pozor než obvykle. Sebrala jsem se a konečně vstala. Hlasy se ještě chvíli přibližovaly, ale pak.. mě obešly menším obloukem. Tma mi dávala výhodu, ale jim taky. Kdybych jen něco řekla, určitě by si mě všimli.
Jen co se hlasy vzdálily, černotu kolem priřízlo ostré bílé světlo. Minulo mě, ale ne o moc, zdroj byl na první pohled daleko odemě. Natáhla jsem ruku do světla. Žádná destrukce mé ruky, puchýře, štiplavá bolest od spálení, nic. Bylo to jen bílé světlo. Podívala jsem se směrem od zdroje světla. Ruka vrhala velký stín, cože znamenalo, že tu byla i zeď. Jakmile jsem ruku odtáhla, rozrostlo se světlo o - podle nepřesného odhadu - tak metr. Udělala jsem pár kroků dozadu a slyšela a nohou cítila výrazné cvaknutí. Jako kdybych právě tlačítkem na zemi odpálila bombu. Do světla přilétl kámen o velikosti dlaně ruky dospělého chlapa. Chvíli se jen třásl na zemi, pak začal poskakovat a různě se kutálet po zemi. Nejdřív to vypadalo, že tiché pískání vydává jeho křesání o zem, ale ne. Ten šutr fakt vřískal, a to dost pronikavě. Najednou z něj vyšlehlo nespočet žlutých, zelených a červených paprsků, které na konci zase bělaly. Byly hodně krátké. Kámen několik metrů před mýma nohama praskl, zář mě na krátkou chvíli oslepila. Kousky kamene byly všude na zemi, půda byla hnědá. Kolem mě byl tmavý les. Rozhlížela jsem se, ale jen abych si uvědomila okolí, protože fakt, že jsem se ze tmy tmy dostala díky kamenu někam do lesa, mi nějak nechtěl přirůst k srdci. Pohled mi už po několika sekundách zakotvil na Felixovu vlčákovi, který na mě z malého kopečku kousek předemnou hrozivě civěl zuby, a i když to bylo těžko uvěřitelné, ten čokl byl o dost větší a vypadal černěji než vždycky. Ale ještě zajímavější než pes byl pruh bílého světla, který kolem nás procházel. Zdrojem byla pravděpodobně díra ve stromě, která tvarem připomínala nastevřené dveře. Teď mi zdravá mysl napověděla, že je lepší zkusit ty dveře, než se nechat sežrat (podle vzhledu psa se od něj nedalo čekat, že mi padne k nohám s gumovým míčkem).
Vyběhla jsem tedy ke stromu a zkusila šlápnout nohou dovnitř. Dveře to byly, ale za nimi nebylo nic jiného než jen bílá místnost. Hned jak jsem zmizela v ní, prostor s lesem a psem za mnou se uzavřel. Nebylo už ani poznat, kde se záhadné dveře otevřely. Takže jsem stála tady. Ve stejné tmě jako na začátku.

Než ze mě neviditelná místnost vysála veškerou energii, šla jsem. Neseděla jsem na zemi, ale šla jsem. A slovo místnost proto, že měla zdi. Dokonce všechny čtyři, ale trvalo dlouho, než jsem na to přišla. Na konci jsem stejně pololežela na zemi a opírala se o zeď za mnou. Chtělo se mi spát, bílá místnost mi to dlouhou dobu nedovolila, ale po čase to stejně přijít muselo.

***

„Takže je možné, že zabije nejdříve tebe?"
„Zabije jen jednoho, je na něm, koho si vybere."

***

Probrala jsem se v rušné ulici zjevně rušného města. Kolem mě procházeli lidé a nadávali, když o mě zakopávali. Rychle jsem vstala a zdekovala se do uličky mimo hlavní. Byla poloprázdná. Podívala jsem se vzhůru. Kolem bylo množství středně vysokých mrakodrapů. Kde můžu být?

Prodírala jsem se hlavní ulicí někam, ani jsem nevěděla kam. Šla jsem, kam mě vedl instinkt, i když je dost nevyvinutý, a tak i celkem na nic. Opravdu jsem si moc nepomohla. Prošla jsem kolem hodinářství a na chvíli se zastavila před výlohou. Všechny byly velmi moderní, digitální, měly kovový lesk. Hodně z nich bylo stejných - nebo alespoň velmi podobných - a všechny ukazovaly stejný čas, dokonce i datum.

1OCT0 15 25 Sunday 6:23 A.M.
Saskie & Narro

To, že je neděle, Říjen (10) a 6 ráno jsem pochopila, Saskie mi bylo povědomé, ale přesné datum mi trvalo chvíli rozluštit.

1Říjen0 rok 2015 den 25 Neděle 6:23 ráno.
Svátek má Saskie a Narro.

Jak je možné, že je pořád neděle? Ještě ke všemu tak brzy ráno? Proč jsem tady? Kde je vůbec tady? Jak jsem se sem dostala a jak se dostanu zpátky?

Při všech těch otázkách s očima přikovanýma k digitálním hodinám jsem zapomněla na všechno kolem sebe. Cizí ruka mě vzala a začala táhnout pryč od hodin, do jiné ulice. Dotyčný měl šedou mikinu (při tomto zjištění jsem se až zděsila toho, kdo by to mohl být) s kapucou přes hlavu, tmavé modré džíny a černobílé zjevně sportovní kecky od nějaké mě neznámé značky.. taky byl kapku pohublý. Zatáhl mě do další tmavé ulice, kterých tu mimochodem bylo víc, než je zdravé, kde mě pustil. Stáhl si z hlavy kapucu, zpod ní vykoukly modré vlasy.

Čus děcka. Záhada stále nevyřešena, autořice měla prostě děsnej problém domyslet to po 498 slovech, sakra. Za to, že čtvrtinu kapitoly popisuje tmu ji neukamentuje.. pls.. :>
P.S.: korektura, jak všichni víte, je každých osm kapitol, takže až tohle publikuju (až přijedu dom) tak to přetrpte.. pls :>