Fake Holidays (Book 2)

1. Samé náhody...

*o 15 let později*

*z Louisova pohledu*

„Tatííííí? Kde mám ty sponky?" ječela Emma pisklavým hláskem přes celý dům.

„Zlatíčko, já nevím, kam sis je dávala. Je to podstatné? Já potřebuju pracovat," odpověděl jsem unaveně a podepřel si hlavu o ruku. Byl jsem až po krk zasypán papíry, které musím ještě dnes prostudovat a dát svým klientům vědět. Pracoval jsem 22 hodin denně – z toho jsem ty dvě dvě zbylé prospal u pracovního stolu. I Janet, mou manželku, to začínalo štvát. Říkala, že vypadám strašně přepracovaně a nemocně. Neměl jsem ani čas na pořádnou stravu. Nechával jsem si domů dovážet ledové saláty v plastové dóze, které už byly předem připravené a mně to tak vyhovovalo.

„Jo, je to důležitý!" docupitala až do mé pracovny, kam děti mohly jen výjimečně a naštvaně našpulila pusu.

„Abys nepraskla, mladá dámo," zasmál jsem se a vysadil si ji na klín, „co kdyby ses zeptala maminky nebo bratra, hm? Řekl bych, že já se v tomhle nevyznám."

„Maminky už jsem se ptala a Johny je na fotbale," řekla sklesle.

„Tak je půjdeme najít, co říkáš?" unaveně jsem si promnul obličej, vstal, chytil ji za ručku a šli jsme.

*z Harryho pohledu*

„Pane Stylesi, mám tu schůzku přesunout na večer?" ptala se Karen, má sekretářka.

„Pro mě za mě. Karen? Kdy přijedou ti japonští obchodníci?" zamručel jsem, kontrolujíc si všechny údaje v počítači.

„Už tu měli být, pane. Přeje si ještě něco? Já jen, že už je čas k obědu a...-" začala.

„Ano samozřejmě, jen běžte, Karen," mávl jsem na ní rukou.

Kývla hlavou na znak vděku a odešla.

Tak toto jsem nyní byl já. Je mi 45 a jsem ve dne v noci zavřený ve svojí kanceláři. Život mě nebaví, a tak ho každý večer zapíjím panáky zrzavého nápoje, whisky. Ano, mám vše, oč jsem kdy žádal. Respekt, bohatství, žen, na kolik si jen ukážu a mladou tvář, za kterou vděčím pilnému cvičení a zdravé stravě. A přeci jsem nebyl šťasten. Něco mi scházelo, jen jsem nedokázal přijít na to co. Možná je to tím, že byť jsem byl každou chvíli obšťastňován kdejakou ženou, do postele ve svém rozlehlém domě jsem ulehal sám. Po mém boku ráno nebyl nikdo, kdo by mě vískal ve vlasech, nebo mi udělal ranní kávu. Třebaže jsem si na tyto romantická gesta dvakrát nepotrpěl, nikomu přeci neuškodí trochu něžnosti, péče a lásky.

Zhroutil jsem se ve svém točícím křesle a přemýšlel nad tím, jak tohle ještě dlouho vydržím...

*z Louisova pohledu*

„Prosím tě, Louisi, byl bys tak laskav a pomohl Johnymu s úkolem? Vařím večeři a nemůžu si dovolit to připálit jako včera," stěžovala si Janet u sporáku.

„V klidu, zlato, já to zmáknu," uklidnil jsem jí a pohladil ji po ramenech. V poslední době byla stále ve stresu. Ne tolik jako já, ale byla.

U večeře poté řekla: „Zlato, potřebuju dovolenou a to akutně. Já už to nezvládám, připadá mi, jako bych se měla každou chvíli zbláznit. Pojďme všichni někam alespoň na dva týdny vypadnout z tohohle rušného města."

„Myslíš třeba jako k moři???" zahuhlala Emma s plnou pusou špaget.

„Myslela jsem spíš něco u přírody a nemluv s plnou pusou!" napomenula ji, „co si o tom myslíš, Louisi?"